Co jsou to bootlegy, unofficial a white label vydání? Vysvětlení, které sběratelům konečně dává smysl

Vinylová kultura je fascinující svět – bohatý na příběhy, zvuky, legendy i záhady. Pokud sbíráš desky, dříve nebo později narazíš na výrazy jako bootleg, unofficial nebo white label. Tyto pojmy ale bývají často zaměňovány, špatně vysvětleny nebo obestřeny mýty. Přitom jde o klíčové rozdíly, které mohou rozhodnout, zda máš ve sbírce ceněný poklad – nebo podřadnou kopii.

V tomhle článku si to rozsekáme pěkně popořádku. Bez žargonu, ale s hlubokou znalostí věci.

Bootleg: Neoficiální nahrávky, které neměly nikdy vyjít

Bootleg označuje nahrávky vydané bez svolení umělce nebo vydavatelství. Většinou se jedná o:

• tajně pořízené koncerty,
• demo verze,
• rozhlasové záznamy,
• nebo nahrávky, které unikly z archivů.

Bootlegy se proslavily už v 60. a 70. letech – např. živá vystoupení Boba Dylana, The Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Vydavatelství jako Swingin’ Pig nebo Kiss the Stone se specializovala na krásně lisované, ale neautorizované záznamy.

Z právního hlediska jsou bootlegy většinou nelegální. Ale sběratelsky? Někdy extrémně cenné. Pokud jde o kvalitní nahrávku s historickým významem, může mít vysokou hodnotu – ale pozor, ne vždy odpovídá kvalita zvuku.

Unofficial: Desky, které existují, ale nikdo je neschválil

Unofficial release je vydání existující hudby (např. oficiálního alba), které ale nebylo schváleno držiteli práv. Často se vyskytuje:

• u starších alb, která nejsou dostupná na trhu,
• u repressů bez licence,
• nebo v zemích s volnějším přístupem k copyrightu.

Může jít o téměř identickou kopii originálu – ale často chybí:

• správný čárový kód,
• katalogové číslo,
• nebo má jiný matrix/runout kód.

Některé unofficial desky mají solidní zvuk i vzhled, jiné působí lacině. V každém případě ale nejde o originál – a to je pro sběratele zásadní rozdíl.

White label: Bílé štítky, tajemství a klubová scéna

White label doslova znamená desku s bílým středovým štítkem – bez potisku nebo se stručnými údaji. Ale co je důležité:

• ne každé white label vydání je neoficiální!

Rozlišujeme tři hlavní typy:

1. Promo kopie – od labelu pro DJ promo nebo recenze. Často vzácné a hodnotné.
2. Test pressy – předprodukční lisy pro kontrolu zvuku. Sběratelsky velmi zajímavé.
3. Anonymní/neautorizované – zejména v elektronické scéně: techno, jungle, UKG… remixy bez licence, DIY edice, nebo tajné releasy.

White labely mají mystiku – můžeš držet v ruce něco, co zná jen pár zasvěcených. Ale opět: kvalita, legálnost i hodnota se liší kus od kusu.

Je to legální? A má to sběratelskou hodnotu?

• Bootlegy – téměř vždy nelegální. Ale sběratelsky někdy extrémně ceněné (viz Bob Dylan bootleg series).
• Unofficial – v šedé zóně. Z právního hlediska problém, ale běžně se prodávají i na burzách.
• White labely – mohou být zcela legální, nebo také ne. Záleží na původu.

Jak poznat rozdíl a nenechat se napálit

• Ověřuj matrix/runout kódy – unikátní čísla vyrytá do vnitřního okraje vinylu.
• Sleduj komentáře na Discogs – komunita často odhalí, co je bootleg.
• Dávej pozor na obálku a štítek – chybějící nebo podivně vytištěné prvky jsou varování.
• Cena příliš nízká? Podezřelé.

Nejde o to se těmto deskám vyhýbat – ale vědět, co kupuješ. Protože mezi „pirátstvím“ a „raritní sbírkou“ je často jen tenká hranice.

Závěr: Sbírat ano – ale vědomě

Bootlegy, unofficial a white label desky patří k fascinujícímu světu vinylu. Někdy přinášejí skvělý zážitek a unikátní materiál. Jindy jde jen o pochybný výlisek z garáže.

Pokud víš, co držíš v ruce, dokážeš rozeznat skrytý poklad od bezcenné kopie. A o to v hudebním sběratelství jde.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.