Historie žánru: Grunge – z deštivých garáží v Seattlu až na samotný vrchol hitparád

Konec 80. let patřil nablýskanému glam metalu, nekonečným zásobám laku na vlasy a spandexovým kalhotám. Zatímco se ale na prosluněném Sunset Stripu v Los Angeles konaly divoké večírky, na deštivém severozápadě USA se vařilo něco úplně jiného. Z garáží v izolovaném Seattlu se začal ozývat temný, podladěný a naštvaný zvuk kluků ve flanelových košilích.

Pojďme si projít cestu žánru, který naprosto nečekaně smetl popové hvězdy z hudebních žebříčků, stal se hlasem celé Generace X a ukázat si, proč tahle syrová kytarová špína zní ze všeho nejlépe na gramofonu.

Co je to vlastně Grunge?

Pokud bychom měli grunge rozebrat na základní stavební kameny, vypadalo by to následovně:

• Definice: Podžánr alternativního rocku, který v sobě mísí syrovou energii, drzost a rychlost punk rocku s těžkými, hutnými kytarovými riffy inspirovanými klasickým heavy metalem (především ranými Black Sabbath).
• Původ: Polovina 80. let, severozápad USA – epicentrem byl stát Washington, konkrétně město Seattle a jeho bezprostřední okolí.
• Základní znaky: Silně zkreslené kytary (často poháněné tzv. fuzz pedály), texty plné úzkosti, apatie, depresí a sociálního odcizení. Naprosté odmítání tehdejších okázalých rockových klišé a nedbalá „anti-móda“ v podobě flanelek, obnošených džínů, martensek a sepraných triček.

Podhoubí Seattlu a vydavatelství Sub Pop

Proč zrovna Seattle? Geografická izolace tohoto města od hlavních center hudebního průmyslu (jako byl New York nebo Los Angeles) pomohla vytvořit zcela unikátní a uzavřený mikrokosmos. Kapely nehrály pro lovce talentů z velkých nahrávacích společností; hrály samy pro sebe a pro své přátele v malých, vlhkých klubech.

Základy tohoto zvuku položili už v 80. letech průkopníci jako Green River, The Melvins nebo Mudhoney. Zcela klíčovou roli pak sehrálo místní nezávislé vydavatelství Sub Pop Records. To dokázalo dát seattleské scéně nejen jednotný zvukový ksicht, ale i vizuální identitu (ikonické černobílé fotografie na obalech desek), a navíc jako první začalo razi pojem „grunge“ jako plnohodnotný hudební žánr.

Rok 1991: Kdy punk konečně prorazil

Všechno se změnilo během magického podzimu roku 1991. Během několika málo týdnů vyšla v rychlém sledu tři naprosto zlomová alba, která přepsala historii: Nevermind (Nirvana), Ten (Pearl Jam) a Badmotorfinger (Soundgarden).

K symbolickému střídání stráží došlo v lednu 1992, kdy album Nevermind po neuvěřitelném raketovém vzestupu sesadilo z prvního místa amerického žebříčku Billboard samotného Michaela Jacksona s deskou Dangerous. Alternativní underground z garáží se přes noc stal největším světovým mainstreamem.

„Velká čtyřka“ ze Seattlu

Tváří celé grungeové exploze se staly čtyři kapely, každá s trochu jiným hudebním rodokmenem:

• Nirvana: Hlas Generace X. Genialita Kurta Cobaina spočívala ve fascinujícím kontrastu – dokázal spojit extrémní, uřvaný punkový hluk s dokonale čistými, téměř beatlesovskými popovými melodiemi.
• Pearl Jam: Kapela s mnohem hlubšími kořeny v klasickém rocku 70. let. Jejich zvuk byl hymničtější, stvořený pro velké arény a podpořený silným, nezaměnitelným barytonem zpěváka Eddieho Veddera.
• Soundgarden: Technicky a muzikantsky nejzdatnější z celé čtveřice. Nabídli těžké, valivé riffy často v lichých taktech a neuvěřitelný, dechberoucí hlasový rozsah Chrise Cornella.
• Alice in Chains: Nejtemnější a nejtvrdší kapela, která ze všech grungeových velikánů nejvíce koketovala s čistým metalem. Prosluli svými pomalými, hypnotickými a až strašidelně znějícími vokálními dvojhlasy Laynea Staleyho a Jerryho Cantrella.

Rychlé vyhoření a nesmrtelný odkaz

Grunge zářil extrémně jasně, ale vyhořel velmi rychle. Hudebníci, kteří původně hráli pro pár set lidí, najednou čelili obrovskému tlaku globálních médií a halových turné. Silně jim vadila komercializace jejich „flanelové módy“, kterou začaly prodávat drahé módní domy, a mnoho z nich svádělo těžké boje s osobními démony a tvrdými drogami.

Tragická smrt Kurta Cobaina v dubnu roku 1994 je dodnes často označována za symbolický konec původní, čisté grungeové éry. Přesto odkaz kapel ze Seattlu žije dál. Rozbily tehdejší zkostnatělý hudební průmysl a otevřely dveře stovkám dalších alternativních kapel.

Proč Grunge zní nejlépe na vinylu?

Proč byste si měli tuhle naštvanou kytarovou hudbu pořídit na gramofonové desce? Drtivá většina těch nejzásadnějších grungeových alb vznikla na samotném začátku 90. let, v době, kdy se ve slavných studiích (jako bylo losangeleské Sound City) stále ještě nahrávalo primárně na široké analogové pásy a mixovalo přes masivní analogové pulty.

Tato hutná kytarová stěna, špinavé fuzz pedály a syrová dynamika živých bicích potřebují prostor k dýchání. Na tehdejších kompaktních discích se navíc začínala naplno projevovat tzv. loudness war (válka hlasitosti), která zvuk ořezávala a nepřirozeně komprimovala. Analogová drážka vinylu naproti tomu dodává hudbě devadesátek přesně to analogové teplo, obrovskou dynamiku a fyzický tlak, jaký si kytary ze Seattlu zaslouží.

Závěr

Byla to sice krátká, ale neuvěřitelně intenzivní a upřímná hudební epocha. Zavzpomínejte na léta, kdy hudbě vládly potrhané džíny a nespoutaný kytarový hluk s texty, které rezonovaly s celou jednou generací. Prozkoumejte sekci alternativního rocku a devadesátek na vinylgarden.cz a doplňte svou sbírku o vinylová alba, která navždy změnila rockovou historii.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.