Miles Davis a jeho revoluce v jazzu: Od ticha Kind of Blue po elektrickou bouři Bitches Brew

Zatímco většina hudebníků je vděčná, když se jim za život podaří definovat nebo ovládnout alespoň jeden hudební styl, Miles Davis dokázal jazz od základů přepsat hned několikrát. Nebyl to jen fenomenální trumpetista; byl to neúnavný vizionář a geniální kapelník s neomylným čichem na budoucí talenty.

Pojďme si projít fascinující cestu tohoto hudebního chameleona. Podíváme se na jeho hudební vývoj od nejprodávanějšího, melancholického akustického alba všech dob až po divokou, elektrickou fúzi, která rozdělila jazzový svět na dva nesmiřitelné tábory.

Kdo byl Miles Davis?

Pokud byste se zeptali hudebních historiků, proč je odkaz Milese Davise tak zásadní, shrnuli by to zhruba do těchto bodů:

• Hudební chameleon: Americký jazzový trumpetista, kapelník a skladatel, dodnes oprávněně považovaný za jednu z nejvlivnějších osobností hudby 20. století.
• Klíčový inovátor: Nikdy se nespokojil s jedním zvukem. Během své dlouhé kariéry stál u zrodu bebopu, cool jazzu, hard bopu, modálního jazzu a nakonec i revoluční jazz-rockové fúze (fusion).
• Nezaměnitelný zvukový podpis: Jeho tón trubky poznáte po pár vteřinách. Často hrál přes speciální kovové dusítko (Harmon mute), které nástroji dodávalo velmi intimní, zastřený a melancholický charakter. Především byl ale mistrem ticha – jako málokdo dokázal pracovat s prostorem a pauzami mezi jednotlivými tóny.

Modální revoluce: Fenomén jménem Kind of Blue (1959)

Na konci 50. let začal být tehdy populární bebop pro mnoho muzikantů i posluchačů příliš svazující. Byl neuvěřitelně rychlý, frenetický a plný extrémně složitých akordových změn. Miles Davis chtěl hudbu naopak zpomalit a dát jí prostor k hlubokému nadechnutí.

Výsledkem bylo album Kind of Blue. Deska, která odstartovala tzv. modální jazz. Hudebníci zde už neimprovizovali na složité akordové postupy, ale na mnohem volnější hudební stupnice (módy). Miles si do studia přivedl tehdejší absolutní muzikantskou elitu – saxofonisty Johna Coltranea a Cannonballa Adderleyho, nebo fenomenálního klavíristu Billa Evanse. Společně nahráli album, které zní jako pomalá noční procházka deštěm zmáčeným městem. Je to hudba, která prakticky nestárne, a i díky tomu je Kind of Blue dodnes nejprodávanější jazzovou deskou celé hudební historie.

Hledání nových cest: Druhé velké kvinteto (60. léta)

Miles ale nikdy nezůstával dlouho na jednom místě. V polovině 60. let radikálně omladil svou kapelu a přivedl do ní nastupující hvězdy, jako byl klavírista Herbie Hancock nebo saxofonista Wayne Shorter.

Toto uskupení, známé jako „Druhé velké kvinteto“, začalo postupně rozvolňovat pevnou strukturu tradičního jazzu. Rytmy se staly mnohem složitějšími, hudba byla agresivnější, výbušnější a nepředvídatelnější (což je skvěle slyšet například na energickém albu Miles Smiles). Kapela posouvala hranice akustického jazzu na samotné maximum, ale zanedlouho mělo přijít něco, co nečekal vůbec nikdo.

Elektrický šok a zrození fusion: Bitches Brew (1970)

Na konci 60. let Miles Davis cítil, že jazz ztrácí kontakt s mladou generací. Sám byl naopak fascinován živelnou energií rocku a funku. Zbožňoval Jimiho Hendrixe a kapelu Sly and the Family Stone. Rozhodl se proto pro nejodvážnější krok své dosavadní kariéry: zapojil jazz do zásuvky.

Vzniklo temné, psychedelické dvojalbum Bitches Brew. Do tradiční kapely najednou přibyla elektrická piana, ostře zkreslená elektrická kytara (kterou skvěle ovládal John McLaughlin) a hned několik bubeníků a perkusistů hrajících současně přes sebe. Zásadní byla i samotná postprodukce. Album totiž nevzniklo jen prostým nahráním živého hraní. Producent Teo Macero nahrané pásy stříhal, smyčkoval a spojoval, což byl v jazzu naprosto kacířský a neslýchaný postup.

Výsledek? Tradiční jazzoví puristé zuřili a pohoršeně se ptali: „Je tohle ještě vůbec jazz?“ Mladá rocková generace ale tuhle hutnou, elektrickou džungli milovala a na světě byl zbrusu nový žánr – jazz fusion.

Proč je Miles Davis na vinylu absolutní nutnost?

Ať už sáhnete po kterékoliv z jeho ér, poslech Milese Davise z vinylové desky je zcela jiný zážitek než přehrávání ze streamovacích služeb.

U akustických alb z 50. let (jako Kind of Blue) dokáže kvalitní analogový záznam neuvěřitelně hmatatelně přenést rezonanci dřevěného těla kontrabasu, jemné šustění metliček na virblu i samotný dech prohánějící se žesťovou trubkou. Analogové „ticho“ v drážkách tu hraje stejně důležitou roli jako samotné tóny.

U divoké elektrické éry (Bitches Brew) pak na gramofonu naplno oceníte obrovský dynamický rozsah, který zvládne zachytit nesmírně hutnou vrstvu několika elektrických i akustických nástrojů najednou, aniž by došlo k plochému, slitému digitálnímu zkreslení.

Závěr

Ať už dáváte přednost zádumčivému tichu zakouřených klubů z padesátých let, nebo hutné psychedelické smršti let sedmdesátých, Miles Davis nabízí hudební vesmír, který lze s úžasem objevovat po zbytek života. Nikdy se nespokojil s tím, co už dokázal, a vždy hledal zvuk zítřka.

Máte chuť ponořit se do historie a slyšet na vlastní uši, jak se rodil moderní jazz? Prozkoumejte naši jazzovou sekci na vinylgarden.cz a doplňte svou sbírku o nadčasové desky, které beze zbytku definovaly celou jednu hudební epochu.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.