The Cure: Melancholie, romantika a temná poezie osmdesátek

Počátky a cesta ke slávě

The Cure vznikli v roce 1978 v britském městě Crawley, když se tři kamarádi ze střední školy – Robert Smith, Michael Dempsey a Lol Tolhurst – rozhodli založit kapelu, která by odrážela jejich zvláštní svět plný ironie, melancholie a upřímnosti. Od začátku byli jiní: introvertní, záhadní, s náladou, která kolísala mezi romantikou a existenciální úzkostí. V době, kdy punk pomalu vyhasínal a nová vlna teprve vznikala, přišli s něčím, co mělo duši i hloubku.

První album Three Imaginary Boys (1979) znělo syrově a postpunkově, ale už tehdy se dalo tušit, že Robert Smith – zpěvák, kytarista, skladatel a později i jediný stálý člen kapely – má zvláštní dar vytvářet melodie, které jsou chytlavé i smutné zároveň. Skutečný průlom přišel s druhým albem Seventeen Seconds (1980), na němž se zvuk The Cure zklidnil, ztemnil a stal se hypnotickým. Následovala trilogie, která definovala jejich estetiku – Seventeen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982) – známá jako „temné období“.

V té době se The Cure stali synonymem pro melancholii a introspekci, ale také kultovní ikonou. Robert Smith s rozcuchanými vlasy, černou tužkou kolem očí a rudou rtěnkou se stal tváří hnutí, které se později začalo označovat jako gothic rock – přestože se od nálepky sám distancoval.

Hudební vývoj a klíčová alba

Po temné trilogii přišel zásadní obrat. Album The Head on the Door (1985) představilo barevnější, melodičtější stránku kapely. Skladby jako „In Between Days“ a „Close to Me“ ukázaly, že The Cure umějí být popoví, aniž by ztratili svou hloubku. Jejich hudba se stala mostem mezi post-punkem, novou vlnou a alternativním popem.

V roce 1987 vyšlo Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, odvážné dvojalbum, které kombinovalo romantické balady, psychedelické experimenty i kytarový pop. Singl „Just Like Heaven“ se stal jejich prvním velkým americkým hitem a dodnes patří mezi nejkrásnější milostné písně 80. let.

Vrchol tvůrčí i komerční kariéry přišel s albem Disintegration (1989) – temnou, majestátní a hluboce emotivní nahrávkou, kterou mnozí považují za jejich mistrovské dílo. Písně jako „Pictures of You“, „Lovesong“, „Fascination Street“ a titulní skladba tvoří monument melancholie, který definuje atmosféru konce dekády. Album se stalo klasikou a dodnes bývá označováno jako jeden z nejdokonalejších příkladů „sad beauty“ – smutku, který je nádherný.

V 90. letech kapela pokračovala s deskami Wish (1992) a Wild Mood Swings (1996). Wish přineslo další globální hit „Friday I’m in Love“, který ukázal, že i melancholici mohou mít radost z každého pátku. Pozdější alba, jako Bloodflowers (2000) nebo 4:13 Dream (2008), zachovala osobitý rukopis a potvrzují, že The Cure zůstávají kapelou, která se neřídí módou, ale emocí.

The Cure na vinylu

The Cure patří mezi ty interprety, jejichž hudba na vinylu ožívá naplno. Atmosférické vrstvy kytar, reverbované vokály a minimalistické rytmy dostávají na LP prostor a hloubku, kterou digitální formát nikdy zcela nezachytí. První britské lisy z počátku 80. let, vydané u Fiction Records, jsou mezi sběrateli mimořádně ceněné – zvlášť alba Faith a Pornography s ikonickými, minimalistickými obaly.

Moderní reedice z produkce Rhino a Polydor nabízejí precizní remastering i kvalitní 180g lisy. Disintegration vychází pravidelně v luxusních edicích, které podtrhují jeho kultovní status – s rozšířeným bookletem a původními verzemi skladeb. Poslech The Cure na vinylu je intimní zážitek – zvukově temný, ale zároveň teplý a lidský, přesně jako jejich hudba samotná.

Styl, vliv a dědictví

The Cure jsou víc než kapela – jsou emocí přetavenou do zvuku. Robert Smith dokázal propojit poezii, melancholii a popovou melodiku způsobem, který ovlivnil celé generace. Od alternativních kapel 80. let až po dnešní indie scénu – jejich DNA je slyšet v tvorbě Interpol, The Smashing Pumpkins, Placebo, Editors i The 1975.

Estetika The Cure – černé oblečení, gotické nálady, introspektivní texty – pomohla definovat subkulturu, která se stala útočištěm pro všechny, kdo se cítili jiní. Smithova schopnost být křehký a silný zároveň dává jejich hudbě univerzální přitažlivost. Každá skladba je upřímným dialogem s posluchačem o lásce, osamění, čase a naději.

Dodnes koncertují s neuvěřitelnou energií a důsledností. Jejich setlisty často trvají přes tři hodiny a dokazují, že smutek může být nekonečně krásný, když se stane hudbou.

Zajímavosti

• Název „The Cure“ měl symbolizovat jednoduchost a kontrast vůči pompézním názvům tehdejších kapel.
• Robert Smith byl krátce členem Siouxsie and the Banshees, což ovlivnilo jeho kytarový styl.
• Album Disintegration prodalo přes tři miliony kopií a bylo nahráno v době, kdy Smith procházel těžkou osobní krizí.
• The Cure byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame v roce 2019.
• Jejich ikonický vzhled vznikl spontánně – Smith se líčil sám a nikdy nepoužil vizážistu.