The Doors: Mystika, poezie a vzpoura z éry psychedelie

Počátky a cesta ke slávě

The Doors vznikli v roce 1965 v Los Angeles a od samého počátku se lišili od všech ostatních. Setkání Jima Morrisona a Raye Manzareka na kalifornské pláži Venice bylo legendární – dva studenti filmu a hudby, kteří se shodli, že chtějí tvořit hudbu, která bude víc než jen zábava. Brzy se k nim přidali kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. Společně vytvořili kapelu, jejíž název byl inspirován knihou Aldouse Huxleyho The Doors of Perception – „Dveře vnímání“. A přesně to jejich hudba představovala: otevření dveří do jiných světů, do mysli, do hlubin i k chaosu.

Zatímco ostatní kapely 60. let oslavovaly lásku a mír, The Doors šli temnější cestou. Morrisonův charismatický, hypnotický projev, Manzarekův varhanní zvuk a absence basové kytary vytvořily jedinečné trio energie, dramatu a mystiky. Jejich koncerty byly elektrizující – Morrison dokázal během pár minut změnit publikum v extatický dav, stejně snadno jako přivést pořadatele k šílenství.

V roce 1967 vydali eponymní debut The Doors, který okamžitě zařadil skupinu mezi nejvýznamnější představitele nově vznikající psychedelické éry. Hned první singl „Break On Through (To the Other Side)“ zněl jako manifest, ale teprve skladba „Light My Fire“ je vystřelila mezi hvězdy.

Hudební vývoj a klíčová alba

Debut The Doors (1967) je jedním z nejsilnějších debutů v historii rocku – temný, vášnivý, nebezpečně magnetický. Morrisonova lyrika spojovala beatnickou poezii s vizemi smrti a erotiky, zatímco hudba míchala blues, jazz a rock do hypnotického celku.

Následné album Strange Days (1967) posunulo kapelu ještě dál do experimentální roviny, plné zvukových efektů a psychedelických motivů. Skladby „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“ ukázaly, že The Doors dokážou být stejně komerčně úspěšní jako umělecky provokativní.

Rok 1968 přinesl desku Waiting for the Sun, která obsahovala hit „Hello, I Love You“, ale zároveň naznačila začátek vnitřních konfliktů. Morrisonův alkoholismus a konfrontační chování rozdělovaly kapelu, přesto dokázali vydat další silné nahrávky: The Soft Parade (1969) s výraznějším orchestrálním aranžmá a Morrison Hotel (1970), návrat k syrovému bluesovému základu.

Poslední studiové album s Morrisonem, L.A. Woman (1971), je považováno za jejich mistrovské dílo. Písně „Riders on the Storm“, „Love Her Madly“ a titulní skladba spojují zralost, melancholii a zvířecí sílu. Krátce po jeho vydání odjel Jim Morrison do Paříže, kde 3. července 1971 zemřel ve věku pouhých 27 let.

Po jeho smrti kapela vydala ještě dvě alba bez Morrisona (Other Voices a Full Circle), ale kouzlo bylo pryč. The Doors se stali legendou – jedním z nejmystičtějších příběhů rockové historie.

The Doors na vinylu

Hudba The Doors na vinylu má nezaměnitelnou hloubku. Jejich zvuk byl vždy organický – teplé varhany, ostrá kytara, suché bicí a Morrisonův baryton tvoří dokonalou rovnováhu mezi intimitou a explozí. Originální lisy z konce 60. let jsou dnes vysoce ceněné, především první vydání The Doors z roku 1967 s ikonickým portrétem kapely od fotografa Joela Brodského.

Moderní reedice, které vycházejí pod dohledem Rhino Records, patří k nejlépe remasterovaným katalogům v rockové historii. LP L.A. Woman v analogové podobě dokáže naplnit místnost energií, jakou digitální formát nikdy plně nezachytí. Každé otočení desky připomíná dobu, kdy hudba byla zároveň filozofií, vizí a vzpourou.

Pro sběratele jsou The Doors na vinylu nejen investicí, ale rituálem – návratem k okamžiku, kdy se hranice mezi hudbou a poezií definitivně rozplynuly.

Styl, vliv a dědictví

The Doors byli jedinečným spojením intelektu a instinktu. Morrison psal texty jako básník, Manzarek vytvářel harmonické světy inspirované Bachem i jazzem, Krieger přinášel bluesovou citlivost a Densmore rytmickou intuici. Jejich hudba oscilovala mezi extází a temnotou, mezi svobodou a zánikem.

Vliv The Doors je nesmírný – inspirovali rockové, gotické i alternativní kapely po celém světě. Bez nich by nevznikli The Stooges, Joy Division, Echo & the Bunnymen, Nick Cave and the Bad Seeds ani Arctic Monkeys v jejich melancholických polohách. Morrison se stal archetypem rockového básníka – charismatického, ztraceného a věčně fascinujícího.

Dodnes zůstávají The Doors metaforou pro hledání hranic vědomí – jejich písně se dotýkají témat lásky, smrti, svobody i chaosu. Každá z nich zní jako rituál, který tě zve „projít na druhou stranu“.

Zajímavosti

• Název „The Doors“ byl inspirován knihou Aldouse Huxleyho The Doors of Perception, která pojednává o rozšířeném vědomí.
• Jim Morrison byl také básník – vydal dvě sbírky poezie a jeho deníky vyšly posmrtně.
• Skladba „Light My Fire“ byla původně přes sedm minut dlouhá a až pro rádio byla zkrácena – i tak se stala hitem číslo jedna.
• Morrison byl několikrát zatčen během koncertů pro obscénní chování, což přispělo k jeho legendární pověsti.
• Po jeho smrti zůstává hrob na pařížském hřbitově Père-Lachaise jedním z nejnavštěvovanějších míst fanoušků rocku.