Synestézie a hudba: Proč někteří lidé hudbu vidí jako barvy – a jak tento jev formoval některá z největších hudebních děl

Jimi Hendrix sedí ve studiu a popisuje svůj nový song jako modrý. Ne smutný – doslova modrý. Pro Hendrixe má každá nota, každý akord, každý riff konkrétní barvu, která je tak reálná jako vizuální vjem. Když hraje E-dur, vidí červenou nebo oranžovou. Když hraje H-moll, vidí tmavě modrou.

Tato zkušenost má jméno: synestézie. A mezi hudebníky je překvapivě běžná.

Synestézie není mystická schopnost ani umělecká metafora. Je to neurologický jev, kde stimulace jednoho smyslu automaticky a nedobrovolně aktivuje jiný. Chromestézie – nejčastější forma u hudebníků – je vnímání zvuků jako barev nebo vizuálních tvarů. A její stopy jsou slyšitelné, nebo přesněji viditelné, v některých z nejoriginálnějších hudebních děl posledních sta let.

Co je synestézie – rychlý neurologický úvod

Přibližně čtyři procenta populace má nějakou formu synestézie. Ale mezi umělci – hudebníky, malíři, básníky – je procento výrazně vyšší. Výzkumy naznačují, že synestézie je více než třikrát běžnější u kreativních profesionálů než v obecné populaci. Proč, se vrátíme níže.

Existují dvě hlavní neurologické teorie o původu synestézie. První je cross-activation – přímé propojení mezi mozkovými oblastmi zpracovávajícími různé smysly, které u nesyntéziků nejsou přímo spojeny. Zrakový kortex a sluchový kortex komunikují způsobem, který není u většiny lidí přítomen. Druhá teorie je disinhibition feedback – normálně tlumené zpětné vazby mezi senzorickými oblastmi jsou u synéstiků méně potlačeny, takže signál z jednoho smyslu „prosakuje" do druhého.

Pro hudebníky jsou relevantní především tři typy. Chromestézie je vnímání konkrétních tónů, akordů nebo hudebních klíčů jako specifických barev. Prostorová sekvence je vnímání hudby jako pohybující se v prostoru – noty nestoupají a neklesají metaforicky, ale fyzicky. A texturo-synestézie přidává hmatový rozměr – zvuky vyvolávají pocit textury, tepla nebo chladu.

Klíčový bod, který odlišuje synestézii od metafory nebo poetického jazyka: synestézní vjemy jsou konzistentní a nedobrovolné. Synéstik nerozhoduje, jakou barvu přiřadí tónu. Barva prostě přijde – vždy stejná, vždy automatická. H-moll je vždy tmavě modrá. Nikdy zelená.

Jimi Hendrix – kytara v barvách

Hendrix je jedním z nejznámějších hudebníků se zdokumentovanou chromestézií. Barevné asociace zvuků popisoval při rozhovorech i ve studiu způsobem, který byl pro spolupracovníky někdy matoucí – protože mluvil o vizuálních vjemech jako o hudebn faktickém parametru, ne jako o poetickém obrazu.

E-dur jako červená nebo oranžová. H-dur jako tmavě modrá nebo fialová. Různé klíče jako různé části barevného spektra. Toto není romantizace. Pro Hendrixe byl barevný vjem stejně reálný jako výška tónu nebo dynamika – a informoval hudební rozhodnutí stejně jako harmonická nebo rytmická logika.

Hendrix komponoval a improvizoval částečně přes barevné asociace. Hledal „správnou barvu" pro konkrétní část skladby. Pokud barevný vjem nesedí, zvuk nesedí. Toto je forma informace, ke které nesyntézici nemají přístup – a která mohla být součástí toho, co dělalo jeho přístup k akordu a ladění tak neortodoxním.

Hendrix hrál v neobvyklých laděních – o půl tónu níže než standardní – a používal akordy, které v rock kontextu nebyly standardní. Část tohoto výběru mohla být informována barevnou asociací, ne jen snahou o odlišení nebo o specifický zvukový výsledek.

A pak je tu Purple Haze. Název a atmosféra této skladby nejsou jen poetické. Hendrix popisoval specifické fialové vizuální vjemy spojené s určitými zvuky. Titul Purple Haze může být přímým odkazem na synestézní zkušenost, nikoliv jen na psychedelii nebo noční oblohu.

Ve studiu byl Hendrix pověstný svou neortodoxní komunikací se zvukovými inženýry. Popisoval zvuky vizuálně, žádal o zvuky, které „vypadají" určitým způsobem. Pro spolupracovníky bez synestézie byla tato komunikace matoucí – pro Hendrixe byla přesná.

Pharrell Williams – barvy jako produkční nástroj

Pharrell Williams je jedním z nejotevřenějších současných hudebníků o své synestézii. Nepopisuje ji jako zajímavost nebo artistickou zvláštnost – popisuje ji jako součást svého produkčního procesu.

Při poslechu demí nebo při komponování Pharrell vidí vizuální prostor – barvy, tvary, pohyb. Pokud vizuální obraz není správný, zvuk není správný. Hledá „barevně konzistentní" zvuk způsobem, ke kterému nesyntézici nemají přímý přístup. Toto není synestézie jako inspirace nebo metafora. Je to synestézie jako pracovní nástroj.

Pharrell produkoval pro Jay-Z, Beyoncé, Snoop Dogg, Ariana Grande, Daft Punk, Kendricka Lamara – jednu z nejširších produkčních diskografií v historii populární hudby. Jeho komunikace se zpěváky a spolupracovníky zahrnuje vizuální popisy zvuku. „Tohle by mělo být zlaté." „Tenhle beat je šedivý, potřebujeme víc žluté." Spolupracovníci, kteří s ním pracují pravidelně, se naučili tento jazyk interpretovat – i když sami synestézii nemají.

Happy je skladba, kterou Pharrell popisuje jako záměrně světle žlutou – ne metaforicky, ale vizuálně. Celý zvukový design byl informován tímto barevným záměrem. Basy, které nesou správnou žluť. Vokální aranže, které žlutou nekazí. Výsledkem je skladba, jejíž emocionální charakter – radost, lehkost, fyzická přítomnost – je konzistentní s vizuálním záměrem jejího autora.

Pharrell říká, že synestézie mu umožňuje rychle poznat, kdy je zvuk správný. Vizuální konzistence je pro něj stejně silným signálem jako hudební logika. Tento dodatečný kanál informace může být součástí toho, proč jeho produkce má tak konzistentní emocionální charakter napříč tak různými žánry a umělci.

Billie Eilish – synestézie jako součást identity

Billie Eilish a její bratr Finneas O'Connell – producent všech jejích alb – mají oba synestézii. Eilish ji popisuje otevřeně jako součást svého vnímání světa, ne jako artistickou výjimečnost. Je to způsob, jakým vnímá zvuk – a tento způsob formuje vše, co tvoří.

Eilish popisuje různé skladby jako barevně odlišné. Bad Guy jako žlutá a hravá. Bury a Friend jako černá a texturovaná. Ocean Eyes jako modrá a průhledná. Tato barevná konzistence není jen popis – informuje celkový vizuální svět alb, od obalů přes videoklipy po jevištní estetiku a výběr oblečení při vystoupeních.

Eilish je jednou z vizuálně nejkonzistentnějších současných popových umělkyň. Její vizuální svět – barvy, estetika, staging – je výrazně informován synestézními asociacemi. Barvy, které vidí při poslechu vlastní hudby, se přenesou do vizuálního brandingu způsobem, který je vnitřně konzistentní, protože vychází z konzistentního vnitřního vjemu, ne z vnějšího designového briefu.

Fakt, že Eilish i Finneas mají synestézii, umožňuje unikátní komunikaci ve studiu. Oba sdílejí vizuální jazyk pro popis zvuku – mluvit o „barevnosti" konkrétní basové linky nebo „textuře" vokálního efektu má pro oba stejný referenční rámec. Tato sdílená synestézie urychluje produkční proces a vytváří konzistenci, která je na jejich albech slyšitelná.

Eilish mluví o synestézii také v kontextu svého celkového senzorického prožívání světa – intenzivnějšího a komplexnějšího, někdy overwhelming. Tato intenzita je zdrojem tvůrčí energie i osobní výzvy. Synestézie není jen dar – je to také způsob bytí ve světě, který je fyzicky náročnější než průměr.

Další umělci se synestézií

Duke Ellington popisoval tóny různých nástrojů jako barevné způsobem, který byl pro jeho orchestrální práci praktický. „Nemohu slyšet zvuk bez toho, abych viděl barvu," říkal. Výběr nástrojových kombinací v jeho aranžích byl částečně informován vizuální konzistencí – které barvy k sobě sedí stejně jako které nástroje k sobě sedí harmonicky.

Tori Amos je jedním z nejpodrobnějších veřejných popisovatelů synestézie mezi hudebníky. Popisuje každou notu jako postavu nebo bytost s vlastním vizuálním charakterem, osobností a historií. Její kompoziční proces zahrnuje „vizuální konverzaci" s těmito postavami – dialog, který určuje, jaké noty a struktury se v konkrétní skladbě objeví.

Lorde má chromestézii a otevřeně ji popisuje v kontextu svého alba Melodrama. Barevná paleta alba – teplé, saturované barvy v kontrastu s tmavými – odpovídá barvám, které při poslechu vlastní hudby vidí. Vizuální konzistence Melodrama není náhoda ani designové rozhodnutí – je to přenesení synestézního vjemu do vizuálního média.

Lady Gaga popisuje zvuky jako vizuální textury při komponování. Kanye West zmiňuje synestézní vjemy způsobem, který je méně systematický než u jiných, ale konzistentní s chromestézií. A Franz Liszt – historický příklad – byl pravděpodobně synéstik. Při dirigování orchestru žádal hráče o „více modré" nebo „více fialové", k jejich nemalému zmatení.

Synestézie a vizuální umění – přesah do jiných médií

Spojení mezi synestézií a vizuálním uměním je starší než moderní hudební průmysl.

Wassily Kandinsky – jeden z průkopníků abstraktního malířství – tvrdil, že barvy mají zvuky a zvuky mají barvy. Toto tvrzení nebylo metaforické. Kandinsky byl synéstik, jehož abstraktní obrazy jsou vizuálními partiturami – každý obraz má svůj hudební ekvivalent, každá barva svůj tón. Composition VIII jako vizuální symfonie. Composition X jako vizuální crescendo.

Alexander Scriabin, ruský skladatel přelomu 19. a 20. století, šel dál. Vytvořil clavier à lumières – světelný klavír, který měl při hraní promítat barvy odpovídající tónům na plátno nebo na strop. Jeho Prometheus: The Poem of Fire z roku 1910 byl napsán pro orchestr, sólový klavír, sbor, varhany – a světelný nástroj jako rovnocenný hlas.

Moderní vizuální alba – Beyoncé Lemonade, Frank Ocean Endless, Kanye West My Beautiful Dark Twisted Fantasy – jsou albami s výraznou vizuální dimenzí, jejichž autoři popisují vizuálně-hudební propojení způsobem, který naznačuje kontinuum synestézního vnímání. Nejde vždy o klinickou synestézii. Ale synestézní přístup k propojení zvuku a obrazu je v těchto dílech přítomný.

Proč je synestézie u hudebníků tak běžná

Výzkumy nabízejí několik neúplných vysvětlení.

Kreativní procesy obecně zahrnují větší cross-modální aktivitu v mozku. Asociativní myšlení – schopnost propojovat vzdálené koncepty a nacházet nečekané paralely – je základem kreativní práce. Synestézie může být extrémnější verzí tendence, která je u kreativních lidí běžnější než v obecné populaci.

Synestézie může poskytovat specifické kreativní výhody při tvoření hudby. Dodatečný kanál informace pro rozhodování o tónu, harmonii a textuře. Hudebníci se synestézií mají přístup k vjemu, který nesyntézici nemají – a tento vjem může informovat rozhodnutí způsobem, který vede k neobvyklejším a originálnějším výsledkům.

Synestézní vjemy jsou bohatým zdrojem materiálu. Umělec, který vidí hudbu, má k dispozici vizuální jazyk pro její popis a komunikaci – jak sám sobě, tak spolupracovníkům. Tento jazyk může být kreativně produktivní způsobem, který čistě auditivní popis neumožňuje.

A pak je tu kulturní přijetí. Hudební komunita je relativně otevřená synestézii jako jevu – hudebníci ji přijímají jako součást kreativního procesu, ne jako neurologický defekt. Tato kulturní otevřenost motivuje více hudebníků synestézii identifikovat, pojmenovat a přiznat.

Vinyl a synestézie – fyzický objekt pro multi-senzorický zážitek

Vinyl přidává k hudbě haptický a vizuální rozměr, který streaming postrádá. Váha desky v rukou. Vizuální obal jako součást zážitku. Textura povrchu. Rituál vyjmutí desky, položení jehly, otočení po dvaceti minutách.

Pro synéstiky, kteří hudbu vnímají multi-senzoriálně, vinyl přirozeně doplňuje způsob, jakým hudbu prožívají. Fyzická přítomnost desky odpovídá fyzické přítomnosti vjemů, které hudba vyvolává. Není to digitální soubor – je to fyzický objekt, který se drží a vidí a cítí.

Albové obaly navržené umělci se synestézií mají specifický vizuální charakter. Lorde Melodrama obal je vizuální reprezentace barevného světa, který při poslechu alba vidí. Eilish obaly jsou konzistentní s jejím synestézním vnímáním konkrétních skladeb. Tato konzistence není designový brief – je to přenesení vnitřního vjemu do fyzického objektu.

Synestézní prožívání hudby vyžaduje soustředěnou pozornost – přesně tu podmínku, kterou vinyl přirozeně vytváří. Streaming při přeskakování synestézní prožitek přeruší. Vinyl ho podporuje. Dvacet minut strany A bez možnosti přeskočit je dvacet minut soustředěného vizuálního vjemu pro synéstika, který tuto hudbu slyší poprvé nebo po dvacáté.

Závěr

Synestézie není artistická metafora ani mystická schopnost. Je to neurologický jev, který formuje způsob, jakým někteří z největších hudebníků tvoří, vnímají a komunikují hudbu.

Hendrixovy fialové akordové vjemy. Pharellův barevný produkční kompas. Eilishin konzistentní vizuální svět vycházející z konzistentního vnitřního prožívání. Ellingtonovy barevné orchestrální aranže. Tori Amos a její noty jako bytosti. Tato umělecká rozhodnutí a výsledky jsou neoddělitelné od způsobu, jakým jejich autoři hudbu fyzicky vnímají.

Příště až budeš poslouchat Purple Haze nebo Happy nebo Bad Guy, věz, že tato hudba mohla vznikat z vizuálního vjemu stejně jako z hudební logiky. Tón, který slyšíš, byl pro svého autora také barvou. A deska v ruce, která ji nese, je fyzickým objektem pro fyzický vjem. Hledáš desky, které přesahují poslech? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.