Kamasi Washington a zázrak jménem The Epic: Jak jazz přežil v 2010. letech

Rok 2015, Los Angeles. Hudební průmysl je přesvědčen, že jazz je jako komerční síla mrtvý. Ne doslova mrtvý – na světě existují konzervatoře, festivaly, oddaní posluchači. Ale jazz jako součást živého kulturního rozhovoru, jazz jako hudba, o níž se mluví v týdnu vydání, jazz jako žánr, který formuje to, co přijde? To skončilo někde v 70. letech a od té doby se jazz spíše udržuje v životě než že by žil.

A pak vyjde tříhodinové trojalbum neznámého tenorsaxofonisty z Inglewood v Californii. Bez marketingové kampaně, bez major labelu, bez rádiového singlu. Vydáno na malém elektronickém labelu jako vedlejší projekt muzikanta, jehož jméno většina lidí nezná.

A stane se jedním z nejdiskutovanějších hudebních vydání dekády.

Kamasi Washington nepřišel jazz zachránit. Přišel ho hrát. A ukázal, že jazz nikdy nebyl mrtvý. Jen čekal na správné místo ve správném čase.

Jazz v krizi – kde byl žánr před Kamasim

Abychom pochopili, co Washington udělal, musíme nejdřív pochopit stav, ve kterém jazz byl.

V 80. letech přišlo Young Lions hnutí – Wynton Marsalis jako jeho vlajková loď. Neo-bop: návrat k bebopovým kořenům, technická virtuozita, akademická legitimita. Hnutí zachránilo jazz před úplným okrajovělím tím, že ho institucionalizovalo. Lincoln Center, Grammy kategorie, konzervatoře. Jazz dostal svůj chrám.

Problém s chrámy je, že se do nich chodí uctívat – ne žít. Jazz se stal respektovaným historickým artefaktem. Muzeum živé hudby. Kritici psali s obdivem o technice. Festivalové stany se plnily publikem, jehož věkový průměr rok od roku stoupal. A mladá generace posluchačů, vychovaná na hip-hopu, R&B a elektronice, jazz ignorovala – ne z pohrdání, ale z prostého nezájmu. Nebyl součástí jejich světa.

Robert Glasper byl prvním skutečným mostem. Black Radio z roku 2012 – album, které míchalo jazz s hip-hopem a R&B, hostovalo Erkaha Badu, Lupe Fiascu a Bilala – vyhrálo Grammy v kategorii nejlepšího R&B alba. Žánrová kategorie, do které album bylo zařazeno, říkala vše: jazz sám o sobě nebyl dost relevantní kategorií. Glasper to přijal jako taktiku, ne jako kapituaci.

Ale Glasper byl jen předzvěst. Skutečný zlom přišel z jiného směru – z Los Angeles, z elektronické scény, která o jazzové hierarchii nevěděla a nestala.

Kdo je Kamasi Washington – příběh člověka

Kamasi Washington se narodil v roce 1981 v Los Angeles. Jeho otec Rickey Washington – saxofonista, který hrál s Ellou Fitzgeraldovou – mu dal jazz jako rodinný jazyk dřív, než Washington uměl číst noty. Doma znělo vše: jazz, gospel, funk, soul. Žánrové hranice nebyly součástí výchovy.

UCLA, kde Washington studuje hudbu, mu dá techniku a spojení. Tam potká budoucí členy West Coast Get Down – skupiny přátel a spoluhráčů, kteří spolu budou hrát, cvičit a nahrávat roky před tím, než kdokoli z nich bude znám mimo okruh zasvěcených. Miles Mosley na kontrabas. Cameron Graves na piano. Brandon Coleman na klávesy. Ronald Bruner Jr. a Tony Austin na bicí. A Stephen Bruner – Thundercat – jako basový virtuóz, který zároveň patří do ekosystému Brainfeeder Records Flying Lotuse.

West Coast Get Down není kapela v tradičním slova smyslu. Je to komunita. Soubor lidí, kteří se vzájemně znají tak dobře, že při nahrávání nepotřebují mluvenou komunikaci – reagují na sebe intuitivně, jako jedna bytost s několika páry rukou. Tato hluboká vzájemná znalost bude klíčovým prvkem zvuku The Epic.

Mezitím Washington vydělává jako sideman. Nahrávací sessions pro hip-hopové a R&B umělce – Kendrick Lamar, Snoop Dogg, Raphael Saadiq, Chaka Khan, Thundercat. Je vynikající sideman, jehož jméno se objevuje v drobném textu liner notes alb, která miliony lidí poslouchají bez vědomí, že tam je. Tato léta anonymního řemesla nejsou promarněná léta. Jsou to léta formace.

Kendrick Lamar a To Pimp a Butterfly – jak jazz vstoupil do nejdůležitějšího rapu dekády

V roce 2013 začne Kendrick Lamar nahrávat své třetí album. Good Kid, M.A.A.D City z roku 2012 byl průlom – ale Kendrick ví, že příští album musí být něco jiného. Složitější, političtější, hudebně odvážnější. Album, které by se postavilo tradici velkých konceptuálních černošských alb – Marvin Gaye, Curtis Mayfield, Gil Scott-Heron.

Kendrick potřebuje jazz. Ne jako dekoraci nebo sample. Jako jazyk – hudbu, která nese historii černošské Ameriky způsobem, který hip-hop sám o sobě nemůže. Jazz byl hudbou protestů 60. let, hudbou, která prošla občanskoprávním hnutím a vyšla z něj jako dokument. Kendrick chce tento kontext pro svůj projekt.

Washington a West Coast Get Down nahrají živé jazzové session – několik dní improvizace a komponování, ze které Kendrick čerpá jako ze surového materiálu. Washington hraje saxofon na klíčových skladbách To Pimp a Butterfly: „Wesley's Theory", „King Kunta", „These Walls", „u", „Alright". Poslední jmenovaná – „Alright" – se stane neoficiální hymnou hnutí Black Lives Matter. Je to jedna z nejdůležitějších amerických politických písní 21. století. A Washingtonův saxofon je v jejím středu.

To Pimp a Butterfly vyjde v březnu 2015. Stane se nejdůležitějším rapovým albem dekády. A posluchači, kteří slyší Washingtonův saxofon v jeho středu, začnou hledat: kdo to je? Co ještě udělal? Co vydal?

O tři měsíce později vyjde The Epic.

The Epic (2015) – trojalbum, které nikdo nečekal

Washington a West Coast Get Down se zavřou na pět dní do El Camino Wellness Center v Los Angeles – prostoru pronajatého specificky pro tento projekt. Přinesou smyčcový orchestr, vokální sbor a všechno vybavení, které potřebují. A nahrají přes tři hodiny hudby živě, s minimálními studiovými úpravami.

Výsledkem je The Epic – trojalbum, které trvá sto sedm minut a jehož ambice odpovídá délce. Washington říká, že chtěl vytvořit album, které by Miles Davis nebo John Coltrane udělali, kdyby žili dnes. Není to skromné prohlášení. Album ho naplňuje.

Zvuk The Epic je záměrně velký. Základ je post-bop – Coltrane, McCoy Tyner, Pharoah Sanders jako přímé reference, přijímané bez studu a bez ironie. Washington nemá zájem o postmoderní distanci od svých vzorů. Miluje je a říká to otevřeně. Ale na tento základ vrství R&B groovy, hip-hopové rytmy, gospel vokály a filmové smyčce, které dávají albu šíři, která jazz post-bop éry neměl.

Je to jazz, který nechce být jen pro lidi, kteří studovali jazz.

„Change of the Guard" otevírá album jako prohlášení. Orchestrální intro postupně přidává hlasy, pak vstoupí saxofon a vše se spustí najednou. Washington jako saxofonista hraje fyzickým způsobem, který sahá zpět k Pharoahu Sandersovi – ke zvuku, kde nástroj nepředstírá, že je mimo lidské tělo, ale který je evidentně prodloužením dýchání, pulsování, emocí.

„Cherokee" je přebrání jazzového standardu z 30. let – válčová píseň, která se stala testem dovednosti pro každého jazzového hudebníka. Washington ji nevezme jako cvičení v tradici. Vezme ji jako základ a přepíše ji jako epickou kompozici, kde originál je jen startovní bod.

„Askim" je nejlyričtější moment alba. Washington ukazuje, že ovládá ticho stejně jako hlasitost. Saxofon zpívá způsobem, který připomíná, proč byl nástroj vždy považován za nejlidštější v jazzu.

The Epic vychází na Brainfeeder – labelu Flying Lotuse. Žádná velká marketingová kampaň. Album se šíří word-of-mouth, přes doporučení, přes posluchače, kteří ho slyší a musí o něm mluvit. Pitchfork dá 8.6 – nečekaně vysoké hodnocení pro jazzové album v roce 2015. Washington se dostane na obálky časopisů, do televizních pořadů, na hlavní pódium festivalů.

Na vinylu je The Epic trojLP – fyzický objekt, jehož váha a rozměr odpovídají ambici hudby. Jeden z nejprodávanějších jazzových vinylů 2010. let.

LA beat scene – ekosystém, který Washingtona umožnil

Washington nevznikl ve vzduchoprázdnu. Byl součástí scény, bez níž by jeho průlom byl nepravděpodobný nebo alespoň odložený.

Flying Lotus – Steven Ellison – je prasynovec Alice Coltrane. Tato genealogie není jen zajímavý biografický detail. Je to klíč k pochopení, proč Ellison přistupuje k elektronické produkci způsobem, který jazz vstřebává jako přirozený jazyk, ne jako citaci nebo poctu. Brainfeeder Records – jeho label – je prostorem pro hudbu, která odmítá žánrové kategorie jako omezení. Washington tam přirozeně patřil.

Thundercat – Stephen Bruner – je basový virtuóz, jehož technika sahá od jazzové tradice přes funk až po video game muziku. Jeho album Drunk z roku 2017 propojuje jazz, funk, R&B, elektroniku a humor způsobem, který nemá žánrovou paralelu. Je to hudba, která existuje v čase po The Epic – a bylo by bez něj jiná, nebo by neexistovala.

Robert Glasper se pohybuje na okraji téže scény. Pianista, jehož Experiment projekt přemostil jazz a hip-hop. Black Radio Grammy jako signál: jazz relevance je možná, ale vyžaduje opuštění jazzového ghetta.

Los Angeles umožňuje tuto scénu způsobem, jakým jiná americká hudební centra nemohou. New York má silnou jazzovou akademickou hierarchii – kdo hraje v jakém klubu, kdo je uznávaný, kdo je outsider. Chicago má vlastní tradicí. Los Angeles nemá jazzovou hierarchii stejného druhu. Je to město filmové hudby, funk, hip-hopu, gospel. Místo setkání bez gatekeeper. Washington v tomto prostoru mohl být jazzmanem, hip-hopovým sidemanem a součástí elektronické scény současně – bez nutnosti vybírat si identitu.

Heaven and Earth (2018) – potvrzení bez kompromisu

Tři roky po The Epic vyjde Heaven and Earth. Očekávání jsou jiná než v roce 2015 – tentokrát všichni vědí, kdo Washington je. Velká druhá alba po překvapivém debutu jsou nebezpečná věc. Část z nich zklamá. Heaven and Earth nezklamá.

Album je fyzicky rozděleno na dvě části – Earth a Heaven. Earth je pozemská, funková, přímočará. Heaven je abstraktnější, duchovnější, s delšími kompozicemi. Washington vědomě pracuje s kontrastem a nechá posluchače cestovat mezi nimi.

„Fists of Fury" otevírá album politicky nejexplicitněji ze všeho, co Washington vydal. Sbor zpívá text o rasové spravedlnosti nad Washington­ovým saxofonem. Je to prohlášení, které To Pimp a Butterfly kontextualizovalo – a Washington se nyní přihlásí k politické dimenzi vlastním jménem.

Heaven and Earth je ambiciózní ve stejné míře jako The Epic, ale jinak. The Epic byl výkřik existence. Heaven and Earth je hlubší nadechnutí – album, které si dovoluje víc ticha, víc lyrismu, víc prostoru.

Přijetí je dobré, ale méně explozivní než v roce 2015. To není kritika alba. Je to přirozený důsledek toho, že překvapení lze zažít jen jednou.

Co Washington udělal pro jazz – a co jazz udělal pro Washington

Washington jako most fungoval obousměrně.

Hip-hopovému publiku ukázal, že jazz není jazyk minulosti ani akademická disciplína. Je to živá řeč, která se mění s kontextem, ve kterém žije – stejně jako hip-hop. Posluchač Kendricka Lamara, který slyší saxofon na To Pimp a Butterfly a pak najde The Epic, nemusí rozumět bebopové teorii ani znát Coltraneovu diskografii. Stačí, že hudba na něj fyzicky působí.

Jazzovému publiku Washington ukázal, že přežití žánru nevyžaduje kompromis s popem. The Epic není přijatelný jazz pro mainsteam. Je to nepřijatelně ambiciózní jazz, který se stal mainstreamovým přes sílu přesvědčení, nikoli přes zjednodušení.

Po Washingtonovi přišla vlna, která by bez něj měla výrazně těžší start. Nubya Garcia a Shabaka Hutchings v Londýně. Sons of Kemet a Ezra Collective jako britský ekvivalent LA scény. Makaya McCraven v Chicagu. Irreversible Entanglements jako politicky nejexplicitnější ze všech. Mladí jazzoví hudebníci, kteří přestali obhajovat relevanci žánru a začali ji prostě demonstrovat.

A vinyl. Jazz byl vždy albovým žánrem – hudba, která potřebuje prostor a kontinuitu, poslech od začátku do konce bez přerušení. The Epic jako trojLP je fyzickým argumentem pro to, proč vinyl a jazz patří k sobě způsobem, který streaming nedokáže plně replikovat. Tři hodiny hudby na šesti stranách vinylu jsou jiný zážitek než tři hodiny hudby v aplikaci. Fyzická přítomnost desky mění způsob, jakým posloucháš.

Závěr

Kamasi Washington přišel v roce 2015 s hudbou, která odmítala být omlouvána, vysvětlována nebo zjednodušována. The Epic byl tříhodinový argument, že jazz má co říct dnes – ne jako muzejní exponát, ne jako akademické cvičení, ale jako živá forma schopná nést politiku, spiritualitu a fyzickou radost současně.

Jazz nebyl nikdy mrtvý. Byl dočasně nepřítomen v místnosti, kde se rozhodovalo o tom, co je relevantní. Washington tu místnost otevřel. A za ním vstoupila celá generace. Hledáš jazzové desky, které přesahují čas? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.