Neviditelní géniové hudby: Producenti, kteří definovali zvuk celých dekád

Koupíš desku. Podíváš se na obal – vidíš jméno umělce, název alba, seznam skladeb. Pak si všimneš malého textu dole nebo na zadní straně obalu: „Produced by..." Většina lidí toto jméno přeskočí. Patří někomu, kdo nestojí na pódiu, jehož tvář není na plakátu a jehož jméno se neobjeví v novinách – pokud se něco nepovede.

Ale právě tato osoba rozhodla, jak album zní. Jaké nástroje uslyšíš. Jak bude znít basa. Jak dlouho bude dozvívat reverb. Kdy kapela nahraje znovu a kdy je první take dost dobrý. Jak se bude jmenovat album. Jestli bude tam ta smyčcová sekce, která všechno změní.

Producent je spoluautor každé nahrávky. A nejlepší producenti jsou architekti zvuku celých dekád – jejich rozhodnutí formují nejen konkrétní alba, ale celé žánry, celé generace posluchačů a celý způsob, jakým hudba zní. Tady je sedm z nich.

Co producent vlastně dělá

Než se ponoříme do konkrétních jmen, stojí za to si říct, co produkce hudby ve skutečnosti obnáší. Jde o tři role najednou.

První role je kreativní: producent rozhoduje o zvuku alba – jaké nástroje se použijí, jaká bude dynamika, jaký bude celkový charakter nahrávky. Někdy producent píše aranže nebo vybírá, které skladby se na album dostanou a které ne.

Druhá role je technická: práce v studiu, znalost vybavení, rozumění tomu, jak se mikrofon, konzole a magnetofon – nebo dnes počítač – chovají a co od nich lze dostat.

Třetí role je mezilidská: práce s interprety. Zvládání ega. Motivace k lepšímu výkonu. Schopnost říct zpěvačce, že ta pasáž nestačí a musí ji zazpívat znovu – a přitom ji neztratit.

Nejlepší producenti zvládají všechny tři role. A jejich přítomnost je na každé desce slyšet – i tehdy, když je neviditelná.

George Martin – architekt Beatles a zrod moderní studiové produkce

Rok 1962. Tři londýnská vydavatelství poslechnou demo čtyř mladých mužů z Liverpoolu a odmítnou je podepsat. Čtvrtý, George Martin z Parlophone, je pozve do Abbey Road. Martin přichází z klasické hudby a komerčního nahrávání – produkoval komedianty, orchestrální nahrávky a hudbu pro BBC. O rock and rollu neví prakticky nic.

To se ukáže jako výhoda.

Martin nepřistupoval k Beatles s rockovými předsudky. Přistupoval k nim jako ke každému jinému projektu – s otázkou: co tady mohu přidat, aby to znělo líp? A odpověď nacházel v nástrojích a technikách, které rockové skupině nikdo předtím nenabídl. Smyčce. Dechové nástroje. Cembalo. Orchestrální aranže.

„Eleanor Rigby" z roku 1966 je čistý Martin. Žádné kytary, žádné bicí. Jen smyčcový kvartet nahraný tak, aby zněl spíš jako komorní skladba než jako popová píseň. Lennon a McCartney napsali melodii a text. Martin rozhodl, jak bude znít.

Na Sgt. Pepper's a vrchol spolupráce přijde rok 1967. „A Day in the Life" končí orchestrálním crescendem, které Martin nahrál jako řízenou improvizaci: čtyřicet muzikantů dostalo pokyn začít na nejnižší notě svého nástroje a skončit na nejvyšší – každý ve svém tempu, bez koordinace. Výsledek je chaos, který zní jako nevyhnutelnost.

Martin byl také první producent, který systematicky používal studio jako nástroj. Pásy přehrávané pozpátku na „Tomorrow Never Knows". Zrychlený a zpomalený zvuk piána na „In My Life". Vrstvení stop způsobem, který tehdejší čtyřstopé magnetofony technicky neumožňovaly – a on to obešel přenahráváním mezi dvěma přístroji.

Bez Martina by existoval jiný katalog Beatles. Nebo by neexistoval vůbec.

Phil Spector – „Wall of Sound" a produkce jako architektura

Phil Spector natočil svůj první hit v sedmnácti letech. Do třiceti byl nejúspěšnějším producentem v Americe. A jeho metoda – Wall of Sound – je jednou z nejrozpoznatelnějších produkcí v historii populární hudby.

Princip byl prostý a brutální v rozsahu provedení. Spector vrstvil desítky nástrojů hrajících totéž – tři kytary, tři basy, dva bicí sety, vibrafon, smyčce, dechové nástroje – a nahrával vše v Gold Star Studios v Los Angeles, v místnosti s charakteristickým přirozeným reverberem z obložených stěn. Výsledkem byl zvuk tak hustý, tak masivní, tak absolutní, že ho dobové rádiové reproduktory nedokázaly plně zachytit.

A to byl záměr. Spector navrhoval svůj zvuk pro mono přehrávání – pro malý rádiový reproduktor v americkém domě. Na takovém reproduktoru zněl Wall of Sound jako hudba z jiné dimenze. Větší, plnější, hustší než cokoliv jiného.

„Be My Baby" od The Ronettes z roku 1963. Bicí intro, které je jedním z nejokamžitěji rozpoznatelných zvuků v historii popu. Pak orchestrální exploze. Pak hlas Ronnie Spector nad tím vším. Producent rozhodl o každém detailu – kde stojí bicí, jak jsou nazvučeny, jak daleko jsou smyčce od mikrofonu.

„You've Lost That Lovin' Feelin'" od The Righteous Brothers je dodnes jednou z nejhranějších skladeb v historii amerického rádia. Wall of Sound v nejčistší podobě.

Pozdní Spectorova práce je komplikovanější. Let It Be – poslední album Beatles – bylo dokončeno Spectorem bez vědomí nebo souhlasu McCartnyho, který se k výsledku vyjadřoval s trvalým odporem. George Harrison All Things Must Pass a John Lennon Imagine jsou naopak Spectorovy nejlepší pozdní práce.

Spectorův případ vraždy z roku 2003 a odsouzení v roce 2009 je součástí jeho příběhu stejně jako Wall of Sound. Oddělení umění od autora je v jeho případě obzvlášť obtížné – a obzvlášť nutné.

Originální mono pressingy Spectorových nahrávek na vinylu zachycují hustotu Wall of Sound způsobem, který stereo reedice a digitální verze plně nereplikují. Jsou to fyzické dokumenty zvukové architektury, která vznikla jednou a nikdy nebyla zopakována.

Quincy Jones – most mezi žánry a architekt nejprodávanějšího alba všech dob

Quincy Jones začínal jako jazzový trumpetista v orchestrech Lionela Hamptona a Dizzieho Gillespieho. Psal aranže pro Count Basie a Frank Sinatru. Studoval kompozici v Paříži u Nadii Boulangerové. Byl jediným Afroameričanem na vedoucí pozici ve velkém hollywoodském studiu v 60. letech.

A pak, v roce 1978, se spojil s Michaelem Jacksonem.

Jones přinesl do popu orchestrální myšlení z jazzu, přesnost z klasické tradice a komerční instinkt, který nemá v průmyslu obdoby. Na rozdíl od Spectora, který přidal svůj zvuk na vše, co produkoval, Jones sloužil hudbě. Jeho práce je slyšet v tom, co album dělá na posluchače – ne v rozpoznatelném osobním podpisu.

Off the Wall z roku 1979 je první vrchol. Jackson a Jones vytvářejí album, které překračuje rasové hitparádové hranice způsobem, který před ním nedokázal nikdo. Thriller z roku 1982 je nejprodávanějším albem v historii záznamu zvuku – přes šedesát šest milionů prodaných kopií. Jones rozhodoval o každém aspektu: výběr skladeb, aranže, mix, délka.

Jedno konkrétní Jonesovo rozhodnutí změnilo hudbu: přivedl Eddieho Van Halena nahrát kytarové sólo na „Beat It". Van Halen byl v roce 1982 největší rockovou kytarovou hvězdou na světě. Michael Jackson byl největší popovou hvězdou na světě. Jejich spojení na jedné skladbě bylo v logice tehdejšího průmyslu nemožné. Jones to udělal stejně – a výsledkem byl crossover, který otevřel MTV černošské hudbě a změnil vztah popového a rockového publika.

Jones jako producent překlenoval jazz, soul, funk, pop a rock způsobem, který před ním dokázal málokdo a po něm nikdo ve stejném rozsahu. Thriller LP je nejprodávanějším vinylovým albem v historii – a každá jeho kopie nese Jonesovu produkční filozofii v drážkách.

Brian Eno – producent jako konceptuální umělec

Brian Eno nikdy neuměl hrát na žádný nástroj v tradičním slova smyslu. Přišel z výtvarného umění a experimentální tradice. O sobě říká, že je „non-musician" – nehudebník. A přesto produkoval některá z nejdůležitějších alb druhé poloviny 20. století.

Jeho přístup je filozoficky radikální: studio jako kompoziční nástroj, ne jako místo pro zachycení živého výkonu. Zvuky jako textury. Prostor jako součást hudby. Náhoda jako metoda.

Eno vyvinul Oblique Strategies – sadu karet s instrukcemi pro překonání tvůrčí blokace. „Use an old idea." „What would your closest friend do?" „Honour thy error as a hidden intention." „Work at a different speed." V studiu je vycitvoval fyzicky – když se nahrávání zaseklo nebo kapela ztrácela směr, Eno vytáhl kartu a přečetl instrukci nahlas. Někdy to bylo absurdní. Někdy to otevřelo cestu, která vedla k nejlepší věci na albu.

S Davidem Bowiem v Berlíně 1977 Eno produkuje Low – album, které zní jako nic předtím. Instrumentální B-side tvořená ambientními texturami, na které Eno aplikuje svou filozofii prostoru a ticha. Na Heroes přivede kytaristu Roberta Frippa, jehož smyčkové kytarové textury tvoří základ titulní skladby. Titulní Heroes – jedna z největších rockových skladeb všech dob – je do značné míry Enovo dílo, i když na obalu stojí Bowie.

S Talking Heads na Remain in Light z roku 1980 Eno přinese polyrhythmické africké struktury do new wave. Album zní jako africký funk, který někdo přepsal v New Yorku. David Byrne a Eno vrstvili smyčky, přidávali textury, stavěli rytmy z několika nezávislých vrstev. Výsledkem je jedno z nejoriginálnějších rockových alb 80. let.

S U2 Eno pracuje na The Joshua Tree a pak Achtung Baby – pomáhá kapele najít zvuk, který je zároveň monumentální a intimní. The Joshua Tree je album navržené pro velké stadiony, ale nahrané s pocitem osobní naléhavosti. Eno věděl, jak to udělat.

Berlínská trilogie Bowieho – Low, Heroes, Lodger – je na vinylu jedním z nejceněnějších katalogů 70. let. Jsou to fyzické artefakty okamžiku, kdy jeden nehudebník z Anglie přišel do rozděleného města a přepsal pravidla toho, co může populární hudba být.

Rick Rubin – zpátky k základům jako filosofie

Rick Rubin v roce 1984 zakládá Def Jam Records v kolejním pokoji na New York University. Je bílý kluk z Long Islandu. Produkuje hip-hop. Nikdo v průmyslu tomu nerozumí.

LL Cool J, Beastie Boys, Run-DMC. Rubin přináší do hip-hopu rockovou energii a do rocku hip-hopovou přímočarost. Je producentem, který žánrové hranice nevnímá – nebo je vnímá jako výzvu, ne jako bariéru.

Jeho metoda je antitezí přeprodukce. Kde ostatní přidávají, Rubin odebírá. Méně nástrojů. Méně efektů. Více prostoru. Více ticha. Rubin věří, že nejlepší nahrávka je ta, kde slyšíš pravdu umělce – a vše ostatní ji zakrývá.

Rubin nepracuje za konzolí. To dělá jeho zvukař. Rubin sedí na gauči v místnosti a poslouchá. Zavřené oči, plnovous, absolutní soustředění. Pak se zeptá: „Věříš tomu?" „Je to pravdivé?" „Zkus to znovu." Kapely, které s ním pracovaly, popisují zkušenost jako terapeutickou i terorizující – Rubin má schopnost identifikovat místo, kde nahrávka lže, a odmítat se pohnout, dokud to interpret nevyřeší.

Johnny Cash přijde k Rubinovi v roce 1993. Je šedesát let starý, jeho kariéra je v úpadku, velká vydavatelství o něj nemají zájem. Rubin navrhne přístup, který je radikálně jednoduchý: Cash sám, akustická kytara, Rubinův obývací pokoj v Los Angeles. Žádná kapela. Žádný orchestr. Žádná produkce v tradičním smyslu.

American Recordings z roku 1994 je výsledkem. Cash zpívá folk písně, gospely, country balady a popové coury jako „The Man in Black, který prožil každé slovo. Je to jedno z nejdůležitějších alb Cashovy kariéry – a je to album, které by bez Rubinovy odvážné minimalistické filozofie nevzniklo.

Red Hot Chili Peppers Blood Sugar Sex Magik, Metallica Death Magnetic, Adele 21, Kanye West Yeezus – každé z těchto alb zní odlišně. Ale všechna mají jedno společné: zní pravdivě. Rubin odstranil vše, co pravdě stálo v cestě.

American Recordings LP na vinylu zní autentičtěji než na jakémkoliv jiném formátu. Syrovost nahrávky a syrovost analogového nosiče jsou v dokonalé shodě.

J Dilla – producent z Detroitu, který předefinoval hip-hop

James Dewitt Yancey se narodil v Detroitu v roce 1974. Zemřel v roce 2006 ve věku dvaatřiceti let na vzácnou krevní nemoc. Za svůj krátký život změnil hip-hop způsobem, který se projevuje v každé nahrávce žánru vzniklé po roce 2000 – i když většina posluchačů jeho jméno nezná.

Dillova inovace je technická i filozofická. Každý producent v hip-hopu používá kvantizaci – automatické napravení rytmu na přesnou metrickou mřížku. Kvantizovaný beat je dokonale přesný. Je strojový.

Dilla kvantizaci odmítl. Jeho bicí linky jsou záměrně „špatně" načasované – s drobnými odchylkami od metrické mřížky, které dávají beatům lidskost a pohyb. Ne chyba – záměr. „Dilla feel" – jak se tato estetika dnes jmenuje – je rytmické cítění, které se podobá tomu, jak skutečný bubeník hraje. Trochu před dobou, trochu za dobou, nikdy přesně na době.

Pro A Tribe Called Quest produkuje Dilla beaty na Beats, Rhymes and Life a The Love Movement. Pro Common produkuje Like Water for Chocolate. Pro Erykah Badu přispívá ke zvuku Mama's Gun. Každá z těchto nahrávek zní jako Dilla – i když interpreti jsou různí.

Posledním albem je Donuts z roku 2006. Dilla ho nahrával v nemocnici, kde ležel s TTP – vzácnou krevní nemocí, která napadá trombocyty. Nahrával na přenosném zařízení na nemocničním lůžku. Album vyšlo tři dny před jeho smrtí.

Donuts je vyrobeno výhradně ze samplů – Dilla krájí staré soul a funk desky na mikroskopické fragmenty a skládá z nich nové kompozice. Je to abstraktní, fragmentované a absolutně originální. Je to album, které dokáže ocenit kdokoliv, kdo miluje hudbu – bez ohledu na žánrovou příslušnost.

Donuts LP je dnes sběratelským klenotem. Dillovy originální beatové kazety a acetáty jsou ceněny jako muzejní artefakty. Člověk, jehož jméno většina lidí nezná, zanechal v hip-hopu otisk tak hluboký, že z něj žánr dosud nevylezl.

Pharrell Williams – producent jako chameleon 21. století

Pharrell Williams a Chad Hugo – produkční duo The Neptunes – začínají pracovat v 90. letech. V určitých týdnech roku 2003 produkoval Neptunes přes čtyřicet procent veškerého amerického rádiového vysílání. Je to číslo, které nemá v historii popu precedent.

Neptunes zvuk je okamžitě rozpoznatelný – suchý, perkusivní, s minimalistickými bicími linkami a překvapivými harmonickými pohyby, které vycházejí z Pharrellova formálního hudebního vzdělání. Ale co dělá Pharrella výjimečným, není to, že má rozpoznatelný zvuk. Je to to, že tento zvuk dokáže aplikovat kdekoliv.

Jay-Z. Snoop Dogg. Nelly. Clipse. Britney Spears. Justin Timberlake FutureSex/LoveSounds. Každá spolupráce zní jako Neptunes – a zároveň zní jako interpret. Pharrell neimponuje svůj styl. Přivede svůj styl do služby umělci.

Klíčový moment přijde v roce 2013. Daft Punk chystají Random Access Memories – album, které chce být oslavou analogové nahrávací tradice v éře digitální produkce. Každý nástroj nahraný živě. Žádné samply. Studio jako místo živé hudby, ne jako počítačová pracovna.

Pharrell zpívá na „Get Lucky" a „Lose Yourself to Dance". Jeho hlas – teplý, funky, bezprostřední – dává abstraktnímu elektronickému albu lidskou přítomnost, bez které by album bylo geniální, ale chladné. „Get Lucky" se stane jedním z nejhranějších singlů dekády. Album jako celek je jedním z nejprodávanějších vinylových alb 21. století – Daft Punk ho záměrně navrhli pro analogový poslech.

Pharrell překlenuje hip-hop, R&B, pop a elektroniku způsobem, který ve stejném rozsahu dokázal před ním v jiné epoše jen Quincy Jones. Generace se mění. Žánry se mění. Schopnost být doma všude – a přitom vždy slyšitelně sám sebou – zůstává stejně vzácná.

Co mají tito producenti společného

Sedm producentů, sedm různých epoch, sedm různých přístupů. Ale při pohledu zpět jsou vzorce konzistentní.

Každý z nich přinesl do studia metodu, která překračovala žánrové hranice. Martin přinesl klasickou tradici do rocku. Jones přinesl jazz do popu. Eno přinesl výtvarné umění do hudby. Rubin přinesl minimalismus do žánrů, které si zakládaly na produkční komplexitě.

Každý pracoval s interprety způsobem, který odhalil jejich potenciál. Rubin přiměl Cashe zpívat jako člověk, který prožil každé slovo. Jones přivedl Jacksona k nejlepším nahrávkám kariéry. Eno přivedl Bowieho k albům, která by bez berlínské izolace a enovy metody nevznikla.

Každý zanechal rozpoznatelný otisk i na albech jiných umělců. Nemusíš vědět, že dané album produkoval Spector – Wall of Sound ti řekne vše. Nemusíš vědět, že to byl Dilla – „off the grid" beat ti řekne vše.

A každý pochopil totéž: producent není servisní pracovník. Je spoluautor. Jeho jméno patří na obal – i když tam většinou zůstane v malém textu dole, který většina lidí přeskočí.

Závěr

Příště až dáš desku na gramofon, podívej se na ten malý text na obalu. „Produced by..." Za tímto jménem stojí rozhodnutí, která formovala každý zvuk, který uslyšíš. Kde stály mikrofony. Která verze šla na desku. Jaký nástroj byl přidán v poslední chvíli a jaký byl odebrán.

Nejlepší producenti jsou neviditelní – ale jejich práce je všudypřítomná. V každé drážce každé desky, která kdy změnila hudbu. Hledáš desky, za jejichž zvukem stojí příběh? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.