Kouzlo legendárních studií: Jak vznikal specifický zvuk míst, která změnila hudbu

Výsledek nezní stejně. Nezní ani podobně.

Studio není neutrální prostředí. Je to nástroj – stejně jako kytara nebo klavír. A některá studia se stala nástroji tak výjimečnými, tak neopakovatelně specifickými, že jejich zvuk poznáš dřív, než si přečteš název kapely na obalu desky. Jsou to místa, kde fyzika místnosti, osobnost člověka za pultem a náhoda dohromady vytvořily něco, co nikdo záměrně nenavrhl a co nikdo nikdy plně nezopakoval.

Tady jsou jejich příběhy.

Co dělá studio legendárním

Než se ponoříme do konkrétních míst, stojí za to si říct, proč studia vůbec zní různě. Jsou tři hlavní faktory.

První je fyzická akustika místnosti. Tvar prostoru, výška stropu, materiály na stěnách a podlaze – to vše určuje, jak se zvuk šíří, odráží a doznívá. Velký sál s vysokým stropem a dřevěným obkladem zní jinak než malá místnost s betonovými zdmi. Tuto akustiku nelze plně simulovat ani zkopírovat – je to fyzická vlastnost konkrétního místa.

Druhý faktor je vybavení. Konkrétní mikrofony, mixážní konzole, magnetofony a efektové procesory mají vlastní charakter zvuku. Neve konzole zní jinak než SSL. Studer magnetofon jinak než Ampex. A některé kusy vybavení jsou nenahraditelné jednoduše proto, že se přestaly vyrábět.

Třetí a nejméně hmatatelný faktor je lidský. Producent a zvukař formují zvuk svými rozhodnutími, svými zvyky a svým vztahem k interpretům. George Martin v Abbey Road, Sam Phillips v Sun Studiu, Berry Gordy v Motownu – každý z nich přinesl do místnosti svou osobnost a ta se otiskla do každé desky, která tam vznikla.

Tyto tři faktory dohromady vytvářejí to, čemu říkáme zvuk studia. A nejdůležitější věc, kterou o tom víme: nelze ho zkopírovat jen tím, že koupíš stejné vybavení.

Abbey Road, Londýn – chrám britské hudby

Vilová budova v londýnském St. John's Wood nevypadá zvenčí jako místo, kde se mění dějiny. Bílá omítka, černá vrata, zahrada. Mohl by to být jakýkoliv dům v jakékoliv lepší londýnské čtvrti.

Uvnitř je to jiný svět. EMI otevřela Abbey Road Studios v listopadu 1931 jako první profesionální nahrávací studio na světě určené pro komerční provoz. Funguje dodnes.

Srdcem budovy jsou tři sály. Studio One je největší – akustika pro symfonický orchestr, vysoký strop, přirozený dozvuk. Studio Three je nejmenší, intimní. Ale Studio Two je to, o čem všichni mluví.

Je středně velké, s dřevěnými parketami a charakteristickým přirozeným reverberem, který vzniká odrazem zvuku od stěn a stropu – žádný efekt, žádné přidané zpracování, jen fyzika místnosti. Beatles v něm strávili většinu svých nahrávacích let. A byl to právě George Martin, kdo tuto místnost proměnil v laboratoř.

Martin přišel do Abbey Road jako producent klasické hudby. Neuměl hrát rock. Neznal žánrové konvence. A právě to z něj udělalo ideálního partnera pro čtyři mladé muže z Liverpoolu, kteří také neznali konvence – a záměrně je porušovali. Martin jim přinesl smyčce, dechové aranže a klasické kompoziční nástroje. Beatles přinesli popové melodie a chuť experimentovat. Výsledek byl něco, co předtím neexistovalo.

Na Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slyšíš, co se stane, když tato kombinace dosáhne vrcholu. Pásy přehrávané pozpátku, orchestrální crescendo, vrstvy zvuků nahraných přes sebe. Nic z toho nebylo plánované předem – vznikalo to v místnosti, v okamžiku, z nápadu, který někdo hodil do vzduchu a který Martin dokázal technicky realizovat.

Pink Floyd v tomtéž Studiu Two nahrali The Dark Side of the Moon. Přirozená prostornost místnosti dala albu hloubku, kterou digitální simulace dodnes plně nedokáže napodobit.

Sun Studio, Memphis – kde se zrodil rock and roll

Union Avenue 706, Memphis, Tennessee. Místnost velikosti průměrného obývacího pokoje. Nízký strop s akustickými deskami. Jeden mikrofon zavěšený uprostřed. A Sam Phillips za skleněnou přepážkou.

Phillips otevřel Sun Studio v roce 1950 s jasnou vizí a minimálním vybavením. Chtěl nahrávat hudbu, která v té době neexistovala na deskách – blues a rhythm and blues černošských hudebníků z jihu Spojených států. Byl přesvědčen, že tato hudba má něco, co bílé publikum ještě neslyšelo. Měl pravdu, ale cesta k tomu, aby ji uslyšelo, byla komplikovanější, než čekal.

Technickým podpisem Sun Studia je „slapback echo" – krátké ozvěnné zpoždění vzniklé přehráváním pásu se zpožděním přibližně 120 milisekund. Phillips ho používal jako efekt od začátku, protože mu připadalo, že dává nahrávkám pohyb a živost, kterou suchý záznam postrádal. Dnes je tento zvuk tak ikonický, že ho poznáš okamžitě – je to zvuk, který dal rocku jeho charakteristický rytmický „posun".

V létě 1954 přišel do studia devatenáctiletý řidič kamionu jménem Elvis Presley. Přišel nahrát píseň jako dárek pro matku. Phillips ho uslyšel a pozval ho na zkušební nahrávání. Výsledkem bylo „That's All Right" – singl, který v červenci 1954 odvysílala memphiská rádia a který roznesl jméno Elvise Presleyho po celém jihu USA.

Po Elvisi přišli Johnny Cash, Carl Perkins, Jerry Lee Lewis. Každý z nich přinesl do malé místnosti na Union Avenue jiný zvuk, ale všechny nahrávky spojoval tentýž otisk: syrovost, přirozenost, pocit, že hudba vychází přímo ze dřeva podlahy. Nic uhlazené, nic přeprodukovaného. Phillips záměrně nezakrýval nedokonalosti – považoval je za součást pravdy.

Motown, Detroit – továrna na hity s duší

V roce 1959 koupil Berry Gordy řadový dům na West Grand Boulevard v Detroitu za 800 dolarů. Nad vchod nechal napsat „Hitsville U.S.A." Sousedé si mysleli, že se zbláznil. Za deset let bylo Motown Records největším černošským hudebním labelem v americké historii.

Studio A – malá místnost v zadní části domu – má jednu fyzickou vlastnost, která formuje celý Motown zvuk: betonový sklep pod podlahou. Gordy a jeho zvukaři zjistili, že basové frekvence rezonují v tomto prostoru způsobem, který dává nahrávkám charakteristický spodní základ – přítomný, ale nikdy přehnaný. Přesně takový, aby zněl dobře na malých rádiových reproduktorech, které tehdy vlastnila většina Američanů.

Ale skutečným tajemstvím Motownu nebyl prostor ani vybavení. Bylo to šestnáct hudebníků, kteří dostávali jméno The Funk Brothers.

Tato rytmická sekce – basista James Jamerson, bubeník Benny Benjamin, kytarista Robert White a jejich kolegové – hrála na prakticky každé nahrávce, která v Motownu vznikla mezi lety 1959 a 1972. Diana Ross, Marvin Gaye, Stevie Wonder, The Temptations, The Four Tops – všichni stáli před mikrofonem, zatímco The Funk Brothers hráli za skleněnou přepážkou. Jejich jména se na deskách neobjevovala. Většina posluchačů je nikdy neznala.

James Jamerson – považován mnohými hudebníky za nejlepšího basistu v historii populární hudby – hrál své basové linky jedním prstem pravé ruky. Říkal mu „the Hook". Jeho linie na nahrávkách jako „Bernadette" nebo „Reach Out I'll Be There" jsou kompozičně tak sofistikované, že je studenti hudby analyzují dodnes.

Gordy provozoval Motown jako skutečnou továrnu – denní harmonogramy, interní soutěž mezi producenty, porady, kde se hlasovalo o tom, který singl vyjde. Byl to systém navržený pro efektivitu. Výsledkem bylo třicet hitů číslo jedna za deset let.

Chess Records, Chicago – blues ze škvírami ve zdích

Bratři Leonard a Phil Chess přijeli do Chicaga z Polska jako děti. V roce 1950 koupili nahrávací studio na South Michigan Avenue a přejmenovali ho na Chess Records. Studio přezdívané „The Shack" – stodola – bylo legendárně skromné. Tenké stěny, nízký strop, minimální akustické úpravy.

A právě proto zní Chess tak, jak zní.

Nahrávky z Chess Studia mají specifickou „špinavost" – ne jako nedostatek kvality, ale jako přítomnost prostoru v nahrávce. Slyšíš vzduch kolem nástrojů. Slyšíš, že hudebníci stojí v místnosti, ne ve vakuu. Mikrofony blízko nástrojů zachytily každou nedokonalost a každou nuanci.

Reverb? Ten vznikal v koupelnovém kabinetu v zadní části studia. Inženýr Ron Malo zjistil, že dlaždicový prostor koupelny dává nahrávkám přirozený krátký dozvuk. Jednoduché, geniální, neopakovatelné.

Willie Dixon – basista, skladatel a producent – byl mozkem Chess Studia v pravém slova smyslu. Skládal písně pro Muddy Waterse, Howlin' Wolfa i Chucka Berryho, hrál basu na nahrávkách a radil labelům, jak s interprety pracovat. „Hoochie Coochie Man", „Little Red Rooster", „Back Door Man" – Dixon za nimi stál.

Tento zvuk přeputoval přes Atlantik a vrátil se zpět změněný. Rolling Stones, Led Zeppelin, Eric Clapton – všichni přiznávají Chess Records jako zásadní inspiraci. Keith Richards jednou řekl, že Chess bylo místo, odkud přišlo vše podstatné. Není to přehnané.

Electric Lady Studios, New York – studio postavené snem

V roce 1968 byl Jimi Hendrix nejslavnějším kytaristou světa a nemohl sehnat studiový čas. Každé studio v New Yorku bylo obsazené – a Hendrix nenáviděl nahrávat pod tlakem hodinové sazby. Chtěl čas. Chtěl prostor. Chtěl studio vlastní.

Koupil tedy bývalý noční klub Generation Club ve Greenwich Village a svěřil jeho přestavbu akustickému designérovi Eddieovi Kramerovi a architektu Johnu Storeyovi. Výsledkem byly Electric Lady Studios – otevřené v srpnu 1970.

Futuristická estetika byla záměrná: zaoblené stěny bez ostrých rohů, barevná světelná schémata, organické tvary připomínající spíš vesmírnou loď než pracovní prostor. Zaoblené stěny ale nebyly jen vizuální rozmar – akusticky znamenají méně ostrých odrazů zvuku, přirozenější stereo obraz a hloubku, kterou pravoúhlé místnosti nedokáží generovat.

Hendrix zemřel šest týdnů po otevření studia. Electric Lady ale pokračovalo jako komerční studio a stalo se jedním z nejžádanějších nahrávacích míst na světě. Stevie Wonder zde nahrál velkou část své nejplodnější éry 70. let. David Bowie se sem vracel opakovaně. Led Zeppelin, The Clash, Patti Smith. V novějších dekádách Lady Gaga, Daft Punk, Lorde.

Neve 8078 konzole – jeden z nejcennějších analogových mixážních pultů, jaké kdy byly vyrobeny – dává studiu A jeho charakteristický teplý, bohatý zvuk s přirozenou hloubkou. Kombinace tohoto vybavení se zaoblenými akustickými stěnami vytváří zvuk, který producenti popisují jako „velký, ale živý" – opak sterilní digitální přesnosti.

Muscle Shoals, Alabama – nejmenší město s největším groove

Muscle Shoals je malé město v severní Alabamě. Není tam nic, co by naznačovalo, že by mohlo být epicentrem světové populární hudby. Žádná velká města v okolí, žádná hudební infrastruktura, žádný zřejmý důvod, proč by sem jezdily nahrávat největší hvězdy světa.

A přesto sem jezdily.

Rick Hall otevřel FAME Studios v roce 1959. Rytmická sekce, která pro něj pracovala – čtyři bílí hudebníci z jihu – se v roce 1969 osamostatnila a otevřela Muscle Shoals Sound Studio ve starém bankovním domě. Říkalo se jim The Swampers. A jejich zvuk byl něco, co nikdo nedokázal popsat, ale každý okamžitě poznal.

Byl to groove. Uvolněný, lidský, swingující rytmus vzniklý z kombinace country, blues, gospelu a rhythm and blues. Nebyl přesný v digitálním slova smyslu – byl přesný v lidském slova smyslu. Každá nota přesně tam, kde měla být, ale s drobnou živostí, která dávala nahrávkám pohyb.

Aretha Franklin přijela do FAME Studios v lednu 1967. Přijela v pátek. V sobotu nahrála „I Never Loved a Man the Way I Love You" – v jediném sezení, při první návštěvě studia, s lidmi, které nikdy předtím neviděla. Nahrávka je považována za jedno z nejlepších soulových vystoupení v historii záznamu zvuku.

Rolling Stones přijeli nahrát „Wild Horses". Wilson Pickett přijel nahrát „Mustang Sally". Percy Sledge v FAME Studios nahrál „When a Man Loves a Woman". Paul Simon přijel, protože chtěl slyšet, co ten groove udělá s jeho písněmi.

Co dělal? Přidal jim tělo. Přidal jim zem. Přidal jim pocit, že hudbu hrají lidé, kteří přesně vědí, co dělají – ale nijak se s tím nevychloubají.

Co mají všechna tato místa společného

Šest různých měst, šest různých desetiletí, šest různých zvuků. Ale při pohledu zpět jsou paralely překvapivě konzistentní.

Všechna tato studia těžila z fyzické nedokonalosti. Malé místnosti, opotřebované vybavení, náhodné akustické vlastnosti, které nikdo záměrně nenavrhl – koupelnový reverb v Chess, slapback z magnetofonu v Sun, betonový sklep v Motownu. Nedokonalost se stala charakterem.

V centru každého z nich stála silná osobnost. George Martin, Sam Phillips, Berry Gordy, Leonard Chess, Jimi Hendrix, Rick Hall. Každý z nich měl jasnou vizi zvuku, který chce vytvářet – a každý byl ochoten experimentovat a riskovat, aby ji naplnil.

Každé studio mělo svůj okruh hudebníků, kteří se vraceli opakovaně. The Funk Brothers v Motownu, Willie Dixon v Chess, The Swampers v Muscle Shoals. Tito hudebníci byli živým nástrojem studia – jejich zvyk, jejich groove, jejich způsob reakce na interpret byl součástí každé nahrávky.

A všechna tato místa potřebovala čas. Abbey Road se stalo legendou za třicet let práce. Sun Studio za pět intenzivních let. Motown za desetiletí. Žádné z těchto míst se nestalo legendou přes noc – stalo se jí akumulací rozhodnutí, experimentů a šťastných náhod, které se vrstvily jedna na druhou.

Závěr

Když dnes položíš na gramofon desku nahranou v jednom z těchto míst, neposloucháš jen hudbu. Posloucháš místnost. Posloucháš člověka za pultem, který v tu konkrétní noc rozhodl, že přidá trochu více reverbu nebo naopak nechá nahrávku suchou. Posloucháš akustiku dřeva, betonu a dlaždic. Posloucháš hudebníky, jejichž jména možná nikdy nezjistíš.

Vinyl je pro tyto nahrávky přirozeným domovem – analogový nosič pro analogový zvuk, zachycený v analogovém prostoru. Přehrát Dark Side of the Moon ze streamingu a z vinylu jsou dva různé zážitky. Jeden je pohodlný. Druhý je věrný.

Hledáš desky, které nesou zvuk těchto míst? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.