Vydáno, zapomenuto, znovuobjeveno: Alba, která svět pochopil příliš pozdě

A pak – za pět, deset, třicet let – někdo jednu z těchto desek vytáhne z krabice, dá ji na gramofon a řekne: „Proč tohle nikdo nezná?"

Protože svět prostě nestihl dojet. Některá alba přišla v nesprávný čas, na nesprávné místo, ke špatnému publiku. Jejich autoři viděli něco, co okolí ještě nebylo schopno vidět – a platili za to ignorací, chudou distribucí nebo drtivými recenzemi. Vinyl je uchoval. Fyzická deska přežije v second-hand obchodech a soukromých sbírkách i tehdy, když digitální distribuce zmizí a label zkrachuje. A díky tomu se tato alba dočkala svého času.

Tady jsou jejich příběhy.

Proč alba propadají – rychlý kontext

Než se ponoříme do konkrétních desek, stojí za to si říct, proč k těmto propadům dochází. Nejčastěji jde o jednu ze tří příčin.

První je špatný timing. Album přijde příliš brzy – publikum na něj není připravené, žánrové kategorie pro něj neexistují a kritici ho hodnotí podle měřítek, která na něj jednoduše nesedí. Nebo naopak přijde příliš pozdě – trend, který sleduje, právě odeznívá a trh se otočil jinam.

Druhá příčina je selhání na straně labelu. Špatný marketing, špatná distribuce, interní konflikty nebo bankrot vydavatelství. Album může být dokonalé – a přesto se fyzicky nedostane do obchodů, protože firma, která ho vydala, neměla zájem nebo infrastrukturu ho prodat.

Třetí příčina je nejzajímavější: nepochopení kritiky. Recenzenti hodnotí album podle měřítek žánru, který album záměrně opouští. Výsledkem je zmatek a průměrné hodnocení – ne proto, že by album bylo průměrné, ale proto, že hodnoticí aparát na něj prostě nestačí.

A vinyl? Vinyl je v tomto příběhu tichý archivář. Deska v krabici na bleším trhu nepotřebuje serverový prostor ani licenční smlouvu. Čeká.

The Velvet Underground & Nico (1967) – album, které nikdo nekoupil a všichni zkopírovali

Při vydání v roce 1967 se album The Velvet Underground & Nico prodalo odhadem v třiceti tisících kusech. Do mnoha obchodů se vůbec nedostalo – obal s Warholovým banánem budil podezření, texty o heroinu a sadomasochismu byly pro běžné distributory nepřijatelné. Kritika album přehlédla nebo odmítla. V hitparádách se neobjevilo.

Andy Warhol jako producent byl pro hudební průmysl roku 1967 nesrozumitelný. Zvuk byl záměrně syrový, dráždivý a nepříjemný v době, kdy psychedelický pop ovládal rádio. Lou Reed psal o věcech, o kterých se nepísalo. John Cale přinášel avantgardní klasické vzdělání do rockové kapely způsobem, který nikdo nevěděl, jak zařadit.

Pak přišel Brian Eno. V 80. letech prohlásil, že album koupilo pouze třicet tisíc lidí – ale každý z nich si z koupě odnesl touhu založit kapelu. Není to hyperbola. Punk, new wave, indie rock, noise, lo-fi – prakticky každý žánr, který od konce 70. let definoval alternativní hudbu, vede při pečlivém stopování kořenů zpět k tomuto albu.

Originální pressing s odloupnutelným banánem – skutečnou nálepkou ve tvaru banánu přilepenou přes bílý obal – patří dnes k nejcennějším sběratelským kusům v historii rockové hudby. Třicet tisíc kusů bylo tehdy zklamáním. Dnes je každý z nich vzácností.

Nick Drake – Pink Moon (1972) – ticho, které nikdo neslyšel

Nick Drake nahrál Pink Moon za dvě noci. Přišel do studia se svou kytarou, nahrál dvanáct písní, přidal pianový vstup na jednu z nich a odešel. Žádná kapela, žádné aranže, žádná produkce v tradičním slova smyslu. Poté doručil hotové pásy osobně do londýnské kanceláře labelu Island Records, položil je na recepci a odešel bez slova. Nikdo ho neviděl přijít ani odejít.

Album vyšlo bez jakékoliv propagace. Drake odmítal rozhovory. Nevystupoval živě – přestal hrát koncerty už v roce 1972 kvůli těžké depresi. Label nevěděl, jak ho prodat, a upřímně řečeno se příliš nesnažil. V době glam rocku a hard rocku neexistovalo publikum, které by vědělo, že hledá něco tak tichého a tak intimního.

Nick Drake zemřel v listopadu 1974 ve věku šestadvaceti let. Předávkování antidepresivy – případ nikdy nebyl s jistotou uzavřen ani jako sebevražda, ani jako nehoda. Zemřel prakticky neznámý.

V roce 1999 použila automobilka Volkswagen ve své americké reklamě skladbu „Pink Moon". Bylo to třicet vteřin tiché akustické krásy uprostřed televizního bloku. Prodeje Drakeových alb za následující měsíce explodovaly. Lidé, kteří reklamu viděli, šli hledat desky umělce, jehož jméno předtím nikdy neslyšeli. Originální Island Records pressingy z roku 1972 jsou dnes ceněnými sběratelskými kousky. Drake se slávy nedočkal – ale jeho hudba ano.

The Stooges – Fun House (1970) – příliš hlučné, příliš brzy

The Stooges vydali v roce 1970 Fun House a label Elektra Records byl zmatený. Debut kapely z roku 1969 byl sám o sobě marginální komerční záležitostí – ale Fun House šlo ještě dál do teritoria, které kritici roku 1970 nedokázali pojmenovat. Zvuk byl syrový, chaotický, fyzicky agresivní. Saxofon Steva Mackaye přidával free jazzový element do rockové kapely způsobem, který byl pro dobové publikum naprosto dezorientující.

Příliš drsné pro mainstream rock. Příliš strukturované pro avantgardní hudbu. Příliš intenzivní pro cokoliv, co rádio v roce 1970 hrálo. Label kapelu brzy poté propustil.

Punk hnutí druhé poloviny 70. let zpětně identifikovalo Iga Popa a The Stooges jako přímé předchůdce – jako kapelu, která udělala to, o co punk usiloval, ještě dřív než punk věděl, že o to usiluje. David Bowie produkoval Igův sólový comeback. Ramones, Sex Pistols, The Clash – všichni přiznávali dluh. Dnes je Fun House pravidelně zařazováno do nejvýše postavených míst v žebříčcích nejlepších alb všech dob. Tehdy se neprodalo.

Big Star – #1 Record (1972) – dokonalý pop, který nikdo nedistribuoval

Big Star z Memphisu nahráli v roce 1972 jedno z nejlepších power-popových alb, která kdy vznikla. Melodie, harmonie, energie – #1 Record bylo vše, co by v jiných rukou a s jiným labelem mohlo být hitem. Problém byl jednoduchý a brutální: distribuci zajišťovala firma Stax Records.

Stax byl legendární soulový a funkový label – domov Otise Reddinga a Booker T. & the M.G.'s. Neměl zájem, zkušenosti ani distribuční síť pro power-popovou rockovou kapelu z předměstí. Album se fyzicky nedostalo do většiny obchodů v USA. Kritici, kteří recenzní výtisky dostali, byli nadšení. Ale posluchači desku jednoduše nemohli koupit, protože ji nikde nenašli.

Big Star vydali ještě dvě alba a rozpadli se. Alex Chilton, frontman kapely, hrál dál v relativní obscuritě.

A pak přišla 80. léta. R.E.M. otevřeně mluvili o Big Star jako o zásadním vlivu. The Replacements napsali píseň s názvem „Alex Chilton" jako hold. Teenage Fanclub, Wilco, Elliot Smith – celá genealogie amerického indie popu vede zpět k albu, které v roce 1972 nikdo nemohl koupit. Originální Ardent Records pressing z roku 1972 patří dnes k nejhledanějším vzácným vinylům v historii amerického rocku.

Townes Van Zandt – Our Mother the Mountain (1969) – country génius bez publika

Townes Van Zandt vydával pro malý texaský label Poppy Records, který neměl distribuční síť mimo jihozápad USA. Our Mother the Mountain – druhé album jednoho z nejoriginálnějších amerických skladatelů 20. století – fyzicky nedorazilo do většiny obchodů mimo Texas. Rok vydání: 1969. Rok Woodstocku, psychedelie a rockových revolucí. Van Zandtovy introspektivní country-folkové balady byly na jiné planetě.

Van Zandt nikdy neusiloval o komerční úspěch. Hrál v malých klubech, hodně pil, žil nestabilně a psal písně s takovou naléhavostí a přesností, jaká se v populární hudbě vyskytuje jednou za generaci. „Pancho and Lefty", „If I Needed You", „To Live is to Fly" – skladby, které interpreti přebírají dodnes.

Steve Earle o Van Zandtovi řekl, že byl největším žijícím americkým básníkem – a přidal poznámku, že Van Zandt by ho za to nejspíš praštil. Emmylou Harris, Norah Jones, Bob Dylan – všichni vyjádřili obdiv. Van Zandt zemřel v roce 1997. Originální Poppy Records pressingy jsou dnes extrémně vzácné jednoduše proto, že album mělo distribuci jen v regionálním měřítku a celkový náklad byl minimální.

Suicide – Suicide (1977) – publikum odcházelo, dnes je to klasika

Alan Vega a Martin Rev – duo vystupující jako Suicide – hráli na prvních newyorských punk festivalech konce 70. let jako support pro etablovanější kapely. Publikum je systematicky bučelo. Házelo po nich věci. Na některých koncertech museli přerušit vystoupení a opustit pódium pro vlastní bezpečí.

Elektronické drummachy a syntezátory v roce 1977 byly pro rockové publikum fyzicky nepřijatelné – jako by někdo přinesl na punk koncert počítač. Texty byly temné, zvuk dystopický, performance Alana Vegy záměrně provokativní. Album na labelu Red Star Records prodalo minimum.

Ale někdo to slyšel. Bruce Springsteen – překvapivě – veřejně vyjádřil obdiv. Elvis Costello kapelu bral na turné. A v 80. letech se ukázalo, co Suicide ve skutečnosti byli: předchůdci všeho, co přišlo. Depeche Mode, The Jesus and Mary Chain, Primal Scream, Nine Inch Nails, Spiritualized. Celá genealogie elektronické rockové hudby vede k tomuto debutu z roku 1977, který jeho současné publikum odmítlo hlasitým bukotem.

Fleetwood Mac – Tusk (1979) – dvojalbum, které zklamalo po Rumours

Tusk je zvláštní případ. Nepropadlo v absolutních číslech – prodalo se přes milion kusů, získalo zlatou desku a dostalo se do hitparád. Ale bylo vydáno jako nástupce Rumours – jednoho z nejprodávanějších alb v historii záznamu zvuku se čtyřiceti miliony prodaných kusů. V tomto kontextu byl milion kusů propadem. Label byl zdrcen. Kritici zmatení. Fanoušci zklamaní.

Protože Tusk nebylo Rumours. Bylo to záměrně jiné album. Lindsey Buckingham, fascinovaný punk a new wave hnutím, odmítl natočit hitovou formuli podruhé. Tusk je experimentální, roztříštěné, záměrně nedokonalé. Titulní skladba obsahuje stočlenný dechový sbor nahraný na stadionu. Jednotlivé písně trvají dvě minuty a střídají se s delšími kompozičními experimenty. Je to dvojalbum, které se vymyká žánrovým kategoriím.

Od 90. let se kritická reputace Tusku soustavně zlepšuje. Dnes je pravidelně označován za odvážnější a zajímavější album než Rumours – za dílo kapely na vrcholu schopností, která se odmítla zopakovat. Na vinylu – dvě desky s komplexní produkcí a dynamickým rozsahem, který streaming nezachytí stejně věrně – je Tusk zážitkem, který ospravedlní každý cent investovaný do gramofonu.

Scott Walker – Scott 4 (1969) – příliš vážné pro pop, příliš popové pro vážnou hudbu

Scott Walker byl v 60. letech heartthrob. Člen Walker Brothers, idol teenagerů, tvář na plakátech. A pak vydal sérii sólových alb, která postupně opouštěla popový svět a mířila někam zcela jinam.

Scott 4 z roku 1969 je orchestrální, temné a filozofické album inspirované existencialismem a filmy Ingmara Bergmana. Walker psal vlastní texty o osamelosti, smrtelnosti a absurditě existence – a obklopoval je nádhernými smyčcovými aranžemi, které mu dávaly zdání popu, jenž se ale rozpadal při bližším poslechu.

Fanoušci čekali pop. Dostali existencialismus. Hudební tisk nevěděl, co s tím. Album se prodalo slušně díky Walkerově jménu, ale bylo vnímáno jako zklamání a záhada.

David Bowie opakovaně citoval Walkera jako zásadní vliv – zvláště na alba jako Low a Heroes. Radiohead, Jarvis Cocker, Marc Almond. Dnes je Scott 4 považován za jeden z nejodvážnějších a nejoriginálnějších britských popových alb vůbec. Originální Philips Records pressing je vzácný a mezi sběrateli ceněný způsobem, který by Walkera v roce 1969 pravděpodobně překvapil.

Co mají tato alba společného

Osm různých alb, osm různých příběhů, osm různých důvodů, proč selhala při vydání. Ale při pohledu zpět jsou vzorce překvapivě konzistentní.

Každé z těchto alb předběhlo dobu o přinejmenším desetiletí. Zvuk, který nabízela, byl teprve hledán – a publikum, které by ho ocenilo, teprve vyrůstalo. Recenzenti hodnotili tato alba podle měřítek, která na ně nesedila, protože správná měřítka ještě neexistovala.

V mnoha případech selhala distribuce nebo marketing – ne hudba samotná. Big Star se nedostalo do obchodů. Van Zandt se nedostalo mimo Texas. Nick Drake se nedostalo ke komukoli, protože Drake odmítal vylézt z pokoje.

A vinyl je v tomto příběhu tichý hrdina. Fyzická deska nepotřebuje serverový prostor, licenční smlouvu ani funkční distribuci. Přežije v krabici na bleším trhu. Přežije v suterénu sběratele, který ji koupil v roce vydání a schoval, aniž by tušil, co drží v ruce. A jednoho dne ji někdo vytáhne, dá na gramofon – a svět konečně dohoní to, co bylo nahráno před lety.

Závěr

Komerční úspěch při vydání je špatný ukazatel kvality. Je to ukazatel shody – shody mezi albem a dobou, distribucí, marketingem a náhodou. Nejlepší alba někdy potřebují svůj čas. A vinyl je archivář, který čas má.

Příště až budeš procházet krabici s deskami na bleším trhu, vzpomeň si na tato alba. Největší objev možná čeká pod deskou, jejíž název ti nic neříká. Zatím.

Hledáš klasiky, které znáš jen z doslechu – nebo objevy, které ještě neznáš? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.


Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.