Zakázaná alba a skladby: když hudba byla problém

Představ si desku, která existuje. Je nalisovaná, zabalená, připravená k prodeji. Umělec ji nahrál, producent ji dokončil, lisovna ji vyrobila. A přesto ji nikdo nesmí koupit. Nebo smí – ale žádné rádio ji nehraje, žádný obchod ji nevystaví a každý, kdo ji vlastní, to raději tají.

Hudba byla cenzurována odjakživa. Důvody se v různých dobách mění – dnes je to sex, zítra politika, pozítří náboženství, pak zase válka – ale mechanismus zůstává stejný. Někdo s mocí rozhodne, že určitý zvuk je nebezpečný. Že určitá slova nesmí být vyslovena přes rádio. Že určitá deska nesmí existovat v obchodě.

A pokaždé se ukáže totéž: cenzura nedokáže hudbu zničit. Dokáže ji jen zpomalit – a nezřídka ji tím posílí.

Tady je chronologie toho, jak to fungovalo.

40. a 50. léta – rasová segregace jako první velká hudební cenzura

Začneme tam, kde moderní populární hudba začíná – v americkém jihu 40. a 50. let. A začneme u cenzury, o které se mluví nejméně: rasové segregaci hudebního průmyslu.

Billboard Magazine vedl až do roku 1949 oddělené hitparády pro černošskou hudbu označenou jako „race records". Rádiové stanice v jižních státech odmítaly hrát černošské interprety pro bílé publikum jako matter of policy – ne jako výjimku, ale jako pravidlo. Hudba existovala, desky existovaly, ale systém rozhodl, kdo ji smí slyšet.

Paradox přišel s rock and rollem. Žánr, který vznikl přímou syntézou černošského rhythm and blues, country a gospelu, byl nejdřív zakázán pro bílé publikum jako „negrová hudba". Pak přišlo řešení: přezpívat. Pat Boone nahrál verze Little Richardových skladeb pro rádia, která originály odmítala. Bill Haley přezpívával nahrávky černošských kapel. Originální verze – syrovější, energičtější, autentičtější – zůstávaly zakázány nebo ignorovány.

A pak byly rock and rollové verze zakázány znovu – tentokrát jako „pobuřující mládež" a „obscénní". Elvis Presley snímaný od pasu nahoru. Celý žánr označen za morální hrozbu konzervativní Amerikou.

Originální „race records" pressingy z labelů Chess, Sun a Atlantic jsou dnes nejcennějšími dokumenty tohoto období. Fyzický vinyl uchoval nahrávky, které systém chtěl udržet neviditelné – a dnes jsou to historické artefakty první kategorie.

50. a 60. léta – BBC jako strážce britského vkusu

Británie měla jiný systém než Amerika – ale výsledek byl podobný. BBC fungovala jako de facto monopolní určovatel toho, co Britové slyší. Bez BBC rádiového vysílání prakticky neexistovala cesta k britskému mainstreamu. A BBC vedla seznam zakázaných skladeb jako skutečný byrokratický dokument – interní seznam, který se aktualizoval a rozrůstal s každou novou morální panikou.

Rok 1967. Beatles vydávají Sgt. Pepper's a jako singl vychází „A Day in the Life" – sedmiminutová kompozice zakončená orchestrálním crescendem a závěrečným akordem piána. BBC skladbu zakáže pro „povzbuzování k užívání drog". Konkrétní verš: „I'd love to turn you on." George Martin i Beatles veřejně odmítli interpretaci BBC jako absurdní. Zákaz dal skladbě mystický status, který přetrvává dodnes – dnes je pravidelně označována za jedno z největších děl v historii populární hudby.

O dva roky později, v roce 1969, vydají Serge Gainsbourg a Jane Birkin singl „Je t'aime… moi non plus". BBC ho okamžitě zakáže pro sexuální obsah – a má pravdu v tom, že singl je explicitní způsobem, který v roce 1969 na gramofonové desce skutečně neměl precedent. Původní label Fontana Records pod tlakem singl stáhne z distribuce. Vydá ho alternativní label Major Minor. Výsledek: singl se okamžitě dostane na první místo britské hitparády. Vatikán ho odsoudí. Itálie ho zakáže. Prodeje explodují.

BBC v těchto případech nevysvětlovala důvody zákazu. Stačilo zařadit skladbu na seznam. Mechanismus byl jednoduchý a absolutní.

60. léta – Vietnamská válka a politická hudba v USA

Zatímco BBC bojovala se sexem a drogami, Amerika bojovala s politikou. Vietnamská válka rozdělila zemi – a rozdělila i to, co rádia hrála.

Srpen 1965. Barry McGuire vydává singl „Eve of Destruction" – protiválečnou píseň s textem tak přímým, že Pentagon lobboval proti jejímu vysílání. Mnoho amerických rozhlasových stanic ji odmítlo hrát pro „negativismus" a „podporu defétismu". Armáda vydala vlastní odpověď ve formě písně „Dawn of Correction", která měla vyvážit McGuireův „pesimismus". „Eve of Destruction" se dostala na první místo hitparády.

V roce 1969 vydají Creedence Clearwater Revival „Fortunate Son" – skladbu o privilegovaných synech bohatých rodin, kteří se vyhnou odvodu, zatímco chudí jdou bojovat. Méně formálně zakázána, ale systematicky vynechávána z playlistů konzervativních stanic jako „nepatriotická". Dnes je jednou z nejhranějších amerických rockových skladeb všech dob.

Pak přijde 4. května 1970. Národní garda na Kentské státní univerzitě zastřelí čtyři studenty protestující proti invazi do Kambodže. Crosby, Stills, Nash & Young nahrají „Ohio" za čtyři dny – a mnohá rádia odmítnou skladbu hrát. Vydaná jako singl se stane jedním z nejdůležitějších hudebních dokumentů celé dekády.

V USA neexistoval centrální seznam zákazů jako v BBC. Ale sítě vlastněné stejnými konzervativními mediálními skupinami fungovaly koordinovaně bez formální dohody. Výsledek byl podobný.

70. léta – punk jako státní problém

Punk byl první žánr, který britský establishment vnímal jako přímou hrozbu společenskému pořádku. Ne jako morální provokaci, ne jako nevkus – ale jako skutečné nebezpečí.

Prosinec 1976. Sex Pistols vystoupí v živém televizním vysílání u Billa Grundyho a použijí slova, která se v britské televizi neříkají. EMI Records pod tlakem stáhne jejich singl „Anarchy in the U.K." z distribuce a kapelu propustí. Virgin Records singl znovu vydá. Kapela mezitím dostane vyhazov od druhého labelu A&M Records – přičemž podpis smlouvy a její zrušení proběhnou v rozmezí šesti dní. Lisování singlů pro A&M bylo fyzicky zničeno.

Jen přežívající kopie lisování A&M – odhaduje se, že jich existuje méně než sto – jsou dnes jedněmi z nejcennějších singlech v historii britského rocku.

Červen 1977. Jubileum královny Alžběty II. Sex Pistols vydávají „God Save the Queen". BBC ho okamžitě zakáže, prakticky všechna britská komerční rádia se přidají. V některých obchodech odmítnou desku prodat. Členové kapely jsou fyzicky napadeni na ulicích Londýna. A singl se – jak bylo popsáno v předchozím článku – dostane na první místo hitparády, které odmítá tuto skutečnost zveřejnit.

Na druhé straně Atlantiku Dead Kennedys vydávají na vlastním labelu Alternative Tentacles – přímá odpověď na nemožnost dostat se do mainstreamu. „Holiday in Cambodia" se na komerční rádia nedostane. Nepotřebuje to.

80. léta – PMRC a institucionalizovaná cenzura v USA

Rok 1984. Tipper Gore koupí své dceři album Purple Rain od Prince. Poslechne si „Darling Nikki" – skladbu s textem, který nezanechává velký prostor pro interpretaci. A spolu s dalšími washingtonskými manželkami – manželkami senátorů a členů vlády – zakládá PMRC: Parents Music Resource Center.

PMRC sestaví seznam patnácti skladeb označených za nejnebezpečnější. „Filthy Fifteen". Prince, Madonna, Judas Priest, Twisted Sister, Mercyful Fate, Black Sabbath, Cyndi Lauper. Kategorie: sex, drogy, okultismus, násilí. Výbor požaduje povinné označování desek, věkové limity a kongresový dohled nad hudebním průmyslem.

V září 1985 proběhnou kongresová slyšení. Frank Zappa přijde v obleku a přirovná navrhovaná opatření k sovětské kulturní politice. Dee Snider z Twisted Sister předvede věcnou a precizně připravenou obhajobu svobody uměleckého projevu, která senátory zjevně překvapí – očividně počítali s hloupým rockerem a dostali připraveného argumentátora. John Denver – folkový zpěvák, nejméně pravděpodobný spojenec punku a heavy metalu – varuje před nebezpečím státní regulace umění.

Výsledkem je označení „Parental Advisory: Explicit Content" jako průmyslový standard od roku 1985. A zároveň jeden z nejúčinnějších marketingových nástrojů v historii popového průmyslu. Deska s nálepkou se prodávala lépe než bez ní. Zakázané ovoce chutná lépe.

V roce 1992 vydá Ice-T se svou rockovou kapelou Body Count skladbu „Cop Killer". Pod koordinovaným tlakem policejních odborů, politiků a části médií Time Warner – mateřská společnost labelu – kapituluje. Ice-T skladbu ze alba stáhne sám. Později to označí za největší chybu své kariéry. Skladba mezitím existuje na originálních pressinzích alba – fyzické desky, které nebylo možné zpětně stáhnout z domácností, kde už byly.

Totalitní zákazy – východní blok a hudba jako politický akt

V demokratických zemích byla cenzura byrokratická, neformální nebo tržní. V zemích sovětského bloku byla státní – a absolutní.

Československo, 1970. Plastic People of the Universe, kapela inspirovaná Velvety a Zappu, dostane zákaz veřejného vystupování. Následuje odebrání profesionálních licencí. Kapela hraje dál – v soukromých domech, na odlehlých místech, pro zvané hosty. Nahrávky se distribuují jako samizdatové kazety kopírované z kazety na kazetu, každá generace o něco horší kvality, každá o něco více subverzivní tím, že existuje.

V roce 1976 jsou členové kapely a jejich příznivci zatčeni a postaveni před soud za „organizované narušování veřejného pořádku". Václav Havel – tehdy spisovatel, budoucí prezident – napíše esej o jejich procesu a spolu s dalšími intelektuály sepíše Chartu 77. Zákaz undergroundové kapely přispěl ke vzniku nejdůležitějšího disidentského dokumentu československých dějin.

Sovětský svaz zakázal Beatles pro „buržoazní dekadenci". Desky se pašovaly přes hranice z Polska a Finska. Ale v zemi, kde nebylo možné sehnat vinylovou desku, vznikl fascinující fenomén: „hudba na žebrech". Nahrávky Beatles, Elvise a dalších zakázaných interpretů se kopírovaly na použité rentgenové snímky – levný, dostupný materiál, který šlo snadno ohýbat a snadno schovat. Rentgenový snímek s Beatles nahraný přes obraz lidské hrudní kosti byl subverzivním objektem a hudebním nosičem zároveň.

V NDR Státní label Amiga vydával pečlivě vybrané zahraniční nahrávky licencované státem. Přístup k originálu byl privilegiem lidí s konexemi nebo ilegální aktivitou. Fyzický vinyl ze Západu byl luxusním zbožím stejné kategorie jako džíny nebo žvýkačky.

90. léta a 2000. léta – válka v Zálivu, 11. září a seznam Clear Channel

Rok 1991. Británie vstupuje do války v Zálivu. BBC reaguje způsobem, který by byl komický, kdyby nebyl skutečný: sestaví seznam přes šedesáti skladeb nevhodných pro vysílání z důvodu potenciálně problematických asociací v době války. „In the Air Tonight" Phila Collinse – slovo „air", vzduch, mohlo evokovat letectvo. „Waterloo" od ABBA – název bitvy. „I'm Still Standing" od Eltona Johna – nevhodně triumfální. „Killing Me Softly" – slovo „killing". „Back in the USSR" od Beatles – zmínka o nepřátelské zemi.

Seznam je dnes primárně historickou kuriozitou – dokladem toho, jak byrokratická logika cenzury funguje, když dostane volnou ruku. Nic z toho nebylo skutečně nebezpečné. Vše z toho bylo zahrnuto.

Ráno 11. září 2001. Dva týdny po útocích na Světové obchodní centrum rozešle Clear Channel Communications – tehdy největší rozhlasová síť v USA s více než tisícem stanic – interní seznam přibližně sto padesáti skladeb „nevhodných" pro vysílání. „Imagine" od Johna Lennona. „What a Wonderful World". „Bridge Over Troubled Water". Prakticky veškerá hudba s textem o létání, výbuších nebo městech.

Seznam nebyl nikdy oficiálně potvrzen. Clear Channel ho označil za neoficiální a nezávazný. Ale unikl do médií a stal se jedním z nejdiskutovanějších cenzurních dokumentů moderní éry – přesně proto, že ukazoval, jak cenzura funguje, když nemá zákonný základ: jako „doporučení" distribuované přes síť vlastněnou jednou korporací tisíci stanic najednou.

Co přežilo – vinyl jako archiv zakázané hudby

Napříč všemi těmito příběhy platí jeden paradox: zakázaná hudba přežívá lépe než povolená.

Originální A&M pressing „Anarchy in the U.K." existuje ve sto kopiích a každá z nich je dnes ceněna víc než celý katalog kapel, které BBC bez problémů hrála. Samizdatové kazety Plastic People přežily normalizaci a jsou součástí historické paměti národa. „Hudba na žebrech" – Beatles na rentgenovém snímku – je fenoménem, o kterém se píší knihy. Originální „race records" pressingy z Chess Records jsou historickými dokumenty první kategorie.

Vinyl je v tomto příběhu zvláštním hrdinou. Fyzická deska nepotřebuje server, licenci ani souhlas. Jednou nalisovaná existuje jako objekt – a objekt lze schovat, přenést, kopírovat, předat. Cenzura může zakázat distribuci. Nemůže zpětně smazat desky, které jsou v domácnostech, sbírkách a krabicích na bleších trzích.

Každý zákaz v historii popové hudby nakonec skončil stejně: hudba přežila. Systém, který ji zakazoval, většinou ne.

Závěr

Každá éra měla svůj seznam zakázaných věcí – a každý seznam byl zrcadlem moci, která ho sestavila. Rasová segregace 50. let. Morální panika BBC 60. let. Protiválečné písně v době Vietnamu. Punk jako politická hrozba. PMRC a washingtonské manželky vs. svoboda uměleckého projevu. Státní cenzura sovětského bloku. Korporátní „doporučení" po 11. září.

Hudba přežila všechny tyto seznamy. Vinyl přežil všechny tyto seznamy. A některé z nejcennějších desek, které dnes existují, jsou cenné právě proto, že se je někdo snažil zničit – a nepodařilo se mu to. Hledáš desky s příběhem? Prozkoumej naši nabídku na vinylgarden.cz.

Dočetli jste až sem? Skvělé! Teď je čas ponořit se do naší nabídky a najít si svůj nový oblíbený vinyl.